Ženy, matky, manželky

Diabetes mellitus (zkratka DM), česky úplavice cukrová, krátce cukrovka. Tento článek píšu s cílem, aby se o cukrovce vědělo víc. Sama jsem totiž o této nemoci věděla pouze to, že člověk, který cukrovku má, si musí neustále rozpíchávat prsty a kontrolovat si tak hladinu cukru v těle. A pak ještě něco s inzulínem. Ale co to je, to jsem nevěděla. Taky jsem si myslela, že si takový člověk už nikdy nedá nic sladkého. Až do osudného dne 9. 4. 2024. Netušila jsem, že cukrovku můžou mít i malé děti. Snad jen ve výjimečných případech. Už delší dobu jsem vnímala, že s naší starší dcerou, osmiletou Moničkou, není něco v pořádku. Při pohledu zpět vidím, že už hodně věcí poukazovalo na fakt, že cukrovku má. Co tedy přesně?

BOLESTI HLAVY, NEUSTÁLÁ ÚNAVA

Zhruba od listopadu Moničku pořád bolela hlava, byla unavená. Četla jsem si zpětně svoje omluvné esemesky paní učitelce: „Moničku bolí hlava, nepřijde do školy. Monička je unavená. Už je to lepší, ale stále ji bolí hlava...." Přes Vánoce jako by se ten stav zlepšil, ale leden, únor, březen... Do toho měla dvě virózy. Měsíc před záchytem měla zánět dutin, šílenou rýmu a neustále si stěžovala na bolest hlavy... a to i po nemoci. Přišla třeba ze školy domů a říkala, jak moc tam byla unavená. Paní učitelka mi na to říkala, že nepozoruje, že by ve škole byla unavená, že je stejná jako dřív. Doma ani neměla náladu jít jezdit na kole, což u ní neznám. Bylo to čím dál horší, ale byly i světlé dny, kdy jsme vyrazili na celodenní výlet do jeskyní a kdy jí bylo dobře (4 dny před záchytem).

ZUBY

Už měsíce předtím vrzala v noci zoubkama. Několikrát jsme to řešili s paní zubařkou, báli jsme se, že si poškodí zubní sklovinu. Zubařka nám ale chránič na zuby dát nechtěla, protože jí stále nové zoubky i čelist rostou. Obvodní doktor nám radil, ať dáváme na noc bylinkový čaj na uklidnění. „Nemá z něčeho stres?" Ale z čeho? Na moje neustálé otázky mi odpovídala negativně. Nic ji netrápí. Jen v noci, že má špatné sny. Tělo ale dlouhou dobu strádalo a bylo v křeči...

ZRAK

Občas si Monička stěžovala, že špatně vidí. Hlavně ráno a večer. Říkala jsem jí: „To je dobrý, to jak je člověk rozespalý, nebo je tma..." Spíše jsme naopak řešili, zda nebude mít brýle na dálku, protože špatně viděla i na tabuli. A já brýle mám. Minule už jí doktor málem brýle napsal. A když hrála na housle, tak chudák slzela na noty. Říkala, že nesmí při hraní mrkat, aby se neztratila v notách. Radila jsem se se svou sestrou houslistkou, jestli to je normální - nemrkat. Divila se. Koho by napadlo, že při cukrovce může dojít k otoku cév v sítnici, což může způsobovat rozostřené vidění na blízko?! Předposlední den v nemocnici jsem Moničce dala přečíst esemesku, kterou dostala k narozeninám, a ona mi řekla, že to prostě nepřečte. Byla jsem v šoku.

OBŘÍ ŽÍZEŇ A S TÍM SPOJENÉ ČASTÉ CHOZENÍ NA WC

Při zánětu dutin měsíc před záchytem nám obvodní napsal antibiotické kapky do nosu a Aerius na alergie na zmírnění té rýmy. Od té doby, co to Moni začla brát, měla úpornou žízeň. Jedním z vedlejších příznaků braní léků bylo právě toto, tak jsme to hned vysadili. Ale žízeň přetrvávala dál. Moni i trochu hubla, to jsem úplně nepoznala, protože je i normálně hodně štíhlá. Ale žízeň se zhoršovala a zhoršovala... Třeba jsme byli na mši svaté a když se hodinu nenapila, byla úplně nešťastná. To už mi bylo hodně divné. Ale první, kdo to vyslovil, byla babička: 

„TAKHLE PIJÍ CUKROVKÁŘI." 

Dřív do Moničky dostat hrnek čaje byl zázrak. A teď vypila klidně dva hrnky zaráz. I na noc, v noci... A já babičce říkám: „Cukrovka? To ne, to v rodině nemáme, to určitě ne. A takhle malá, to přece nemají malé děti..." V duchu jsem se na ni zlobila, proč nás straší s takovou hroznou nemocí.

ZVRACENÍ

Poslední fáze. U nás naštěstí ještě nenastala. Ale často prý děti jezdí do nemocnice až v hrozném stavu, kdy zvrací. Trvá pak déle, než se dostanou zase do normálního stavu. Tělo už je vyčerpané, rozhozené, může dojít k poškození ledvin. V nemocnici nás pořád chválili, že je dobře, že jsme přijeli zavčas. Na JIPu a kapačkách jsme strávili jen jeden den a noc. 

Poté, co se všechny příznaky pořád jen zhoršovaly, jsem si do Googlu napsala slova: cukrovka u dětí. Našlo mi to článek, kde se popisovalo, že se cukrovka prvního typu projevuje nejčastěji u dětí školního věku, ale i u mladých lidí. Že u menších dětí se může projevovat právě tou žíznivostí, častým močením, dokonce se můžou děti i v noci začít počůrávat (ano, i to jsme si zpětně uvědomili, že se párkrát stalo). Moni se chodila napít klidně 3x za noc... Pila hodně i před spaním, což nikdy nedělala. Když se zvyšuje hladina cukru v krvi, ledviny nedovedou cukr udržet a propouštějí jej do moči - přebytky glukózy s sebou strhávají molekuly vody. Tělo pak nedostává potřebný cukr a bere si jej z tuků, dítě začne hubnout a strádat. Moni budila veliká žízeň. Strašné sucho v puse. V nemocnici nám řekli, že buňky ve slinivce nepracují. Monička na to reagovala: „A já si říkala, že jsem měla v puse málo slin!" (slinivka - sliny, to jsme se smály) V článku psali, že cukrovku může urychlit právě nějaká prodělaná infekce. A že ať si rodiče hlavně nic nevyčítají. Cukrovka není způsobená tím, že by jejich dítě jedlo moc sladkostí, je to způsobené dědičností. Ale ani nemusí být. Prostě se doteď neví, proč se imunita „zblázní" a pozabíjí buňky zodpovědné za tvorbu inzulínu v těle (doktor diabetolog říkal, že je teď o moc větší nárůst cukrovky než před sto lety, pokládal si otázku, zda to je způsobem života, stravou?!).

Všechny příznaky na ni seděly. 

Nečekala jsem a zavolala obvodnímu doktorovi, že mám podezření na cukrovku. Že to teda v rodině nikdo nikdy neměl. (Druhý den v nemocnici mi volala babička, že mluvila s dědou, a on jí řekl, že to přece měl jeho táta, jeho táta, a celý ten rod! Zpětně mi to pomohlo přijmout, proč zrovna MY.) Doktor si nás pozval hned na další den, na lačno na 9.30, s sebou moč a vezme jí krev, aby to případně vyvrátil. Do poslední chvíle jsme si říkali, zda to není nějaký problém třeba se štítnou žlázou. To v rodině máme... Manžel - hyperfunkce, jeho maminka má sníženou funkci, její maminka taky sníženou... Už delší dobu se mi nezdálo, jak bývala unavená, neustále si stěžovala, že ji bolí ta hlava... Z houslí a nauky se vracela na smrt unavená, usínala v autobuse... Dokonce jsme si vyžádaly u paní učitelky, zda nevadí, že nebude mít druhý den hotové domácí úkoly, že je toho na ni moc... ALE AŽ ZPĚTNĚ PO NÁVRATU Z NEMOCNICE JSME SI UVĚDOMILI, CO VŠECKO UŽ TOMU TAK DLOUHO NASVĚDČOVALO. Pan doktor hned z moči, kde uviděl tři křížky na cukr, volal do nemocnice. A pak nám řekl, že ji už nebude trápit s odběrem krve, že si máme zajet tam. Ptám se ho: „Tak zítra dopoledne si tam máme zajet na tu krev?" A on: „Ne, ihned, ani se doma nestavujte, jeďte hned, oni si vás tam nechají." Pro nás VELKÝ ŠOK. Do poslední chvíle jsem doufala, že se to nepotvrdí, že to bude ta štítná žláza. A nyní - absolutně nový svět. 

V NEMOCNICI

Neustále jsme na ranní vizitě od doktorů slyšely: „Buďte rádi, že nemáte něco horšího!" Měla to být útěcha, napoprvé dobrá. Posedmé už ne. My byly vyděšené a smutné. Nakonec jsme si tam našli super dětské kamarády, ale i dospělé. Většinou jsme kamarádily s dětmi, co tam byly na operaci mandlí. Byly tam i úžasné sestřičky a milí doktoři, jeden dokonce poklekl před Moničkou a popřál jí k narozeninám. Celkově to bylo fajn prostředí, že jsme pak odjížděly se slzami v očích. Monička postupem času v nemocnici rozkvétala a rozkvétala. Já postupně vstřebávám a zpracovávám všecko, co se nám poslední dny stalo, a moje nejlepší terapie je nyní kreslení komiksů s našimi příhodami. V nemocnici jsem měla dojem, že jsme tam strávili měsíc nebo rok, a ne týden. Kolikrát jsem ze všech těch informací měla hlavu jako kámen. Do toho mojí milované Moničce píchat jehlu do těla a do ručiček. Nesnáším krev a jehly. Po nocích jsem si poplakala. I nad mapou rychle přibývajících dětských diabetiků v ČR. Jsou mezi nimi i osmadvacetiměsíční děti...

Monička je moc statečná, víc jak my všichni dohromady. Já, když jsem se v nemocnici učila píchnout se sama jehlou, na kontrolu glukózy v krvi, jsem u toho poskakovala a křičela. Ona vždycky jen potichu řekla: „Au..." Sestřička si povzdechla: „Kéž bychom tady měli samé takové pacienty jako ty, Moni..." Prstíky měla celé rozpíchané, modré a opuchlé...

V nemocnici byla i zdravotní sestra s cukrovkou 2. typu a v noci jsme si sedly na hodinu v jídelně. Radila mi, co a jak. Učila mě píchat injekce do plyšáka, to mě pobavilo. Byla skvělá. A pak řekla památnou větu: „Ale Monička už některé věci prostě SAMA nikdy dělat nebude." A já na to vyděšeně: „A jaké??!?" Ona tajemně odvětí: „Třeba si už nikdy sama nepůjde zaplavat." Zděšeně jsem to psala pak na pokoji kamarádce s cukrovkou a ona mi napsala: „Tak je blbá? Jsme nemocný, ne nemožný! Změří se, než vleze do vody, a změří se pak, a podle toho se zařídí." 

Nejlepší bylo seznámení s tou sestřičkou. Je taková veliká, širší, růžové vlasy, zvesela podala Moničce ruku a říká: „Ahoj Moni, já su Kačka a mám taky cukrovku." Moničku to tak inspirovalo, že mi pak na pokoji říkala: „Já půjdu studovat na dětskou diabetoložku a vždycky těm dětem, co ke mně přijdou, řeknu: Já jsem Monička, a mám taky cukrovku, neboj, to zvládnem." Monička se na svoje narozeniny v nemocnici odvážila začít si píchat inzulín sama. Vymyslela si skvělou hlášku: „Já se bodnu a pak to všechno zbodnu!" Říkala, že když se píchá sama, tak ji to bolí nejmíň.

Pobyli jsme si den a noc na JIP a týden v nemocnici. Tuhle nemoc má na světě zhruba jen sedm procent lidí, zbylá procenta tvoří cukrovka druhého typu, která je způsobená tím, že lidé jí nezdravě a málo se hýbou. Před sto lety by nám Monička na tuto nemoc hrozným způsobem umřela. Před dvěma lety bychom jí museli neustále rozpíchávat prstíky před každým jídlem, sportem, spaním a v noci, a nemohla by už hrát na housličky... Bohu díky za vědu, která jde v tomto dopředu. Před dvěma lety vymysleli šikovný senzor, který má na ručce nastřelený a který jí sleduje hladinu cukru v těle. V nemocnici jsme potkali spoustu zajímavých lidí, vyslechli spoustu zajímavých příběhů... Nejvíc inspirativní pro mě bylo setkání s babičkou jednoho chlapečka. Hodně jsme si povídaly, došlo i na víru. Kéž Pán zasadí semínko víry v jejím srdci...

Pokračování o tom, jak to zvládáme doma, se dozvíte v tomto článku: Boj s úplavicí 2 ...