Už to můžu říct, už na to mám i papír. Jsem potřetí těhotná. V představách mnohých lidí okolo a vlastně i v mých vlastních hluboko zakořeněných představách jsem překročila pomyslnou hranici standardu dvou dětí. V naší rodině široko daleko byly a jsou děti vždycky dvě. Moji rodiče jsou ze dvou dětí, my jsme byli dva, mám dohromady čtyři bratrance a sestřenice, oni, pokud mají děti, mají vždycky dvě. Do toho my přicházíme se zprávou, že do toho jdeme potřetí (a netvrdím, že nutně naposledy).
Nejsem vždy nadšená máma
Otázka zní proč? Kdo by si myslel, že je to proto, že miluji děti, cítím se v rodinném kruhu bezezbytku šťastná a naplněná a netoužím po ničem jiném než mít kolem sebe hromadu potomků, mýlil by se. Když zkoumám vlastní pocity, musím přiznat, že k naplnění mých osobních mateřských tužeb dvě děti úplně stačí. Navíc máme chlapce a holčičku, takže i v tomto směru mám dojem, že je vše „vyvážené“ a nic mi nechybí. A vzhledem k tomu, v čem jsem byla vychovaná, mám jakýsi subjektivní pocit, že i svoji společenskou roli jsem dvěma dětmi dostatečně naplnila, takže bych mohla klidně usínat s pocitem, že „mám splněno“ a že už po mně přece nikdo nemůže požadovat další mateřské „výkony“. Dokonce si myslím, že jsem dostatečně silná na to, abych si takový postoj obhájila i v křesťanském prostředí, kde by se mě občas někdo mohl zeptat, proč nemáme další mrně.
A co víc – ani si o sobě nemyslím, že jsem kdovíjak skvělá matka. Skoro bych řekla, že naopak, slabostí a nedostatků mám víc než dost. Naše domácnost rozhodně není jako ze škatulky, děti někdy s pocitem velké úlevy svěřuji do péče babičky anebo odevzdávám do školky. Zjistila jsem, že je pro mě životní nutnost být aspoň čas od času sama, jinak začnu být příšerně nesnesitelná. Nedokážu vždycky udržet nervy na uzdě, myslím, že kdybych bydlela v Norsku, děti by mi už dávno odebrali. Párkrát už jsem s tím chtěla seknout a rozhodně jsem říkala manželovi, ať si urychleně zařídí odchod na rodičovskou, že já se vracím do práce. Můj milovaný muž naštěstí ví, že mé emocionální záchvaty je potřeba prostě v klidu přestát, že to zase přejde.
Protože život
Takže si myslím, že otázka, proč do toho pro pána krále jdu potřetí, je na místě. Moje odpověď je: život. Když nad tím totiž uvažuji, docházím k závěru, že mám velice ráda život, svůj život. Jsem opravdu šťastná, že jsem. Že jsem lidská bytost, která má oči, aby viděla, uši, aby slyšela, že mám ruce, kterými můžu máchat ve vzduchu a když se zadaří, můžu s nimi udělat i něco užitečného. Jsem šťasná, že můžu chodit a běhat, dýchat a radovat se, taky někdy plakat a cítit bolest, smát se, myslet a navíc i věřit. Přijde mi to úžasné a fascinující. A tak mi z toho vyplývá, že pokud mám tu možnost – a jestliže žiji v manželství, tak jsem k tomu dokonce povolána – abych tento fascinující lidský život umožnila nějakým dalším bytostem, že to prostě mám udělat. (Tím „mám možnost“ myslím, jakože jsem zdravá, mám dobré rodinné zázemí a tak podobně.)
Když mi bylo čtrnáct let, odvezli mě do nemocnice s mononukleózou. Pamatuji si, jak jsem ležela v horečkách na příjmu a z dálky slyšela, jak moje mamka vyplňuje s doktorem moji anamnézu. Mimo jiné se jí ptal, z kolikátého jsem těhotenství. Tehdy poprvé jsem uslyšela, že ze třetího. Druhé těhotenství totiž skončilo spontánním potratem. Zatrnulo ve mně. Ne že bych tomu nenarozenému chlapci přála něco špatného, ale došlo mi, že kdyby se byl tehdy v pořádku narodil, já bych dost možná vůbec neexistovala. Aspoň nevidím žádný důvod, proč by naši usilovali o třetí dítě. Lenička by prostě nebyla. I tento zážitek je pro mě velkou motivací.
A co po životě?
Pak je tu ještě rozměr věčnosti. Nechci se pouštět do velkých teologických úvah, ale říkám si asi toto: Kdybych byla, já nevím, třeba slavnou, nadanou a úspěšnou malířkou, mohla bych jistě vytvořit velkolepé a úctyhodné dílo. Ale i kdybych namalovala sto nádherných obrazů, do hrobu bych si je nevzala. A nevím to jistě, ale troufám si tvrdit, že v nebi by žádný z nich nezářil. Jestliže ale přivádím na svět děti a věnuji se jim, pak mi víra dává naději, že, nebudou-li klást příliš velký odpor Boží vůli, jednou v nebi zářit budou. Člověk je dílo, které přesahuje konečnost tohoto světa, tahle myšlenka je pro mě také dobrým hnacím motorem.
Tento text jsem napsala v reakci na předchozí články o stinných stránkách mateřství. Rozumím jim, mnohé negativní pocity taky prožívám, mnohé věci také těžce snáším a napadají mě nejrůznější myšlenky. Ale pokusila jsem se v úvahách udělat krok dál a shrnout důvody, proč přes všechny těžkosti spojené s péči o děti jsem ochotná jít do toho znovu.
K tématu připojuji ještě dvě poznámky ze života, které sem myslím taky patří. Nechávám je už bez komentáře:
Při jednom posezení několika rodin byl přítomný i otec už odrostlejších dětí. Seděl tak u stolu a pozoroval nás mladší, jak pobíháme za těmi svými batolaty a povídá: „Já vím, že vám to teď přijde těžký, pořád ty plenky vyměňovat, kašičky vařit, v noci nespat, po doktorech létat... Ale věřte mi, to ještě nejsou žádné starosti. Počkejte, až vám kluk přijde poprvé domů pod parou. Až budete v noci čekat na cérku, kdy se vrátí z diskotéky...“
Nedávno jsem zase ve městě potkala svoji starší kolegyni, už babičku. Ta zase říká: „Já vím, víc dětí – všude šlapeš po hračkách, tady to, tady támhleto, je toho moc. Ale to oceníš až v mém věku. Když si řekneš – jé, to jsem ráda, že za mnou někdo přijel!“
Moc hezký článek. Děkuji a gratuluji.
Krásný. Ať se daří. P.s.taky mám schovaný obrázek který mi kreslily moje holčičky do porodnice....:-)
Díky, krásné! A gratuluju!
"Proč do toho jdu potřetí" - protože jsem byla obdarována Boží milostí a tak je otázka mého postoje lehce irelevantní.
Ach, to je krásné. Gratuluju. A moc se mi líbí ten vzkaz:-).
Papo, Váš komentář je matoucí. Bůh dává své milosti a lidský postoj k nim je velmi důležitý. Nechcete tvrdit, že Mariino Fiat je irelevantní, že ne.
@Kollenka
"Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš." (L 1:31)
Martin postoj byl důležitý - početí jí bylo zvěstováno dopředu andělem. Dovolím si tipovat, že Vás se dopředu nikdo neptal. Ale pokud k Vám přišel anděl dopředu a zvěstoval, že počnete, pak je Váš postoj (stejně jako postoj Marie) relevantní.
Blahopřeju a těším se do nebe na tu zář! ;-)
Leničko,dítě je Boží dar a hodně záleží na nás,jak s ním naložíme.Je to taková zkouška od Boha.Zvládnem ji nebo selžeme?
@Papo: Já myslím, že každý manželský pár si dopředu promýšlí a rozhoduje se, jestli chce přijmout další dítě anebo ne a podle toho upravuje svoje chování - jejich lidský postoj potom do značné míry ovlivňuje, jestli další dítě na svět přijde anebo ne. Jistě, jsou děti, které přicházejí neočekávaně, to ovšem nebyl tento případ.
@Kollenka Když to vidíte takhle.. já kolem sebe vidím především páry u kterých je dost jedno, jestli spolupracují nebo nespolupracují - zjevně jsou odkázané na milost Boží.
Každopádně mě věta "udělali jsme si miminko" z úst křesťana vždy zarazí.
Velmi oceňuji tento článek a způsob, jakým je napsaný. Velmi pozitivně vnímám to, že není psaný anonymně, což mi dává mnohem více prostoru nahlédnout správně na tebou zmiňované "pochybnosti" v mateřství. Co bych chtěla vyzdvihnout, je fakt, že u těch pochybností, Kolenko, nezůstáváš, ale pokračuješ dál - to je pro mě osobně mnohem důležitější stránkou mateřství, o které se běžně nemluví. Napadlo mě to už v průběhu čtení, ještě než jsem došla k posledním odstavcům... takže díky za zprostředkování tohoto pohledu.
A gratuluji k novému životu, kéž je pro vaši rodinu velkým požehnáním.
Rekla bych ze je to uvaha zrale zeny,ktera "vidi" dal nez jen po kazdodenni tezkosti. Nevim jestli do takove faze nekdy dozraju.
Proc zde ta diskuze tak nefrci jako jinde??
Kollenko, díky. Mám obrovskou radost.
kecka: Já osobně si myslím, že je to neanonymitou, která zbavuje téma od kontroverznosti, respektive zbavuje článek mnohoznačného vykládání čtenáři.
@Kollenka taky máme páreček a jelikož jsme oba z pěti dětí, příjde mi, že 2 děti jsou málo...přeju hodně zdraví a pevné nervy ;-)
Papo: Obvykle mám Vaše komentáře ráda, ale tyhle mi přijdou na pěst. Mohu se zeptat, zda kolem sebe máte i nějaké páry, které zjevně nespolupracovaly (tedy žádný sex) a milost Boží se stejně projevila a mají aspoň jedno dítě? (v reakci na " já kolem sebe vidím především páry u kterých je dost jedno, jestli spolupracují nebo nespolupracují ")
Ano "udělali jsme si miminko" nebo "pořídili jsme si dítě" uráží nás neplodné páry, které i kdyby se usouložili k smrti, dítě mít nebudou. Tak jen prosím o citlivost.
@sanitan Ne, opravdu kolem sebe nemám páry, které by spolu nespaly (alespoň o takových nevím), ale mám kolem sebe páry, které se o miminko velice snaží a buď vůbec nepočnou, nebo o miminko přijdou a také mám kolem sebe páry, které se miminku velice brání a stejně počaly.
Ano Papo - také to tak mám. Ale v mém věku i pár párů, které spolu nespí.....
Papo: To jsem tak nějak předpokládala. Nicméně celý článek jsem pochopila jako svědectví o tom, proč Kollenka "nabídla" své tělo a své schopnosti tomu, aby byla trojnásobnou matkou. Bez jejího "ano" by asi podobné svědectví nevydala. Nemohla by mluvit o tom, co ji vedlo k tomu, aby se rozhodla znovu dát všanc. Počala-li by neplánovaně a přes veškerou obranu, těžko by mluvila takhle. Myslím, že tady nejde o to, jak "technicky" dítě přichází (tedy komu Bůh nadělí), ale o to, proč ona sama sebrala odvahu jít do toho všeho zase. Nebo se mýlím?
@sanitan Ano, je moc pěkné, že Bohu "nabídla své tělo". To co říkám já je, že na jejím "ano" nezáleží. Když by Bůh chtěl, mohla by vydávat svědectví o nečekaném těhotenství. Třeba by bylo taky hezké a namísto "tak jsem se rozhodla" by začínalo "tak jsem přijala Boží vůli" a to by se mi líbilo ještě mnohem víc. Nebo by měla svědectví jako je na youtube "Bože jsem těhotná".
Nemyslím si, že mít dvě děti je málo. Ale pravdou je, že teprve tři děti zajišťují našemu národu přirozený přírůstek. A právě mezi dvěma a třemi dětmi je v povědomí lidí obrovský rozdíl. Jsem ze Studence, kde je "lehké" mít víc dětí, protože to není neobvyklé - tři nebo čtyři děti tady má hodně rodin, některé i pět. A je mi i jasné, že každý mám právo a někdy i povinnost rodičovství plánovat. A Leni, děkuju, že jsi do toho šla. Zároveň chápu i Pavla.
Já si myslím, že na rozhodnutí záleží. Proto nám Bůh dal svobodnou vůli, protože ho naše vlastní rozhodnutí zajímají.
@Kollenka Moc gratuluji :) !
Papo: Jasněže jo. Mohlo by nastat děsně moc situací. Ale u ní nastala tahle konkrétní a o té svědčí. Kde je problém, že máte potřebu do toho házet vidle? Furt to nějak nechápu.
Nicméně je jasné, že jenom naše lidské rozhodnutí v tomhle případě nestačí. Ta milost Boží je nutná :)
@sanitan Je to takhle lepší?:
@Kollenka Moc gratuluji, je skvělé, že jste se rozhodla zplodit dalšího potomka a moc Vám přeji, že Bůh Vašemu rozhodnutí řekl své "ano".
@Papo Mně to zní líp :D Mimochodem myslím si, že autorka moc dobře ví, že svým rozhodnutím se otevřela Božímu působení,nikoliv že jsi to celé zařídila sama :) A taky si myslím, že článek byl psát proto, aby doplnil tu mozaiku článků, které tu máme,nikoliv proto, že se potřebovala vychválit :)
Já teda větu: "Pořídili jsme si miminko" taky nějak nemusím, sama na sobě bych ji nikdy nepoužila a ani z článku mi moc nevyplývá. Samozřejmě, že život dává Bůh, ale na lidské otevřenosti jej přijmout přece taky záleží. Proto se užívá pojem spolupráce. Nemá smysl proti sobě stavět Boží milost a lidskou odpověď na tuto milost. Svůj souhlas s případným Božím obdarováním vyjadřuji ve chvíli, kdy žiju intimní život a nevyhýbám se početí - to už přece něco znamená. Líbí se mi komentáře @sanitan.
Papo: Jasně, konečně chápete princip :-D Ne, dost vtipů. Nemám vůbec nic proti tomu, co jste napsal. Akorát mi to absolutně nezapadalo (a nezapadá) do kontextu. Proto se pídím po tom, co tím chcete říct. Nemůžu se zbavit pocitu, že mi to vyznívá jako "káčo jedna, co si myslíš, že na tvým slově nějak záleží?!"
Kollenka: Díky ;)
@sanitan Spíš mi vadí jak vnímám článek já a @Kollenka mé vnímání článku výše rozporuje. Mám pocit, že se článek tváří jako by "my jsme sme se rozhodli jít do toho potřetí" (a ono se to povedlo) bylo to nejsnazší na světě. Nikoliv to rozhodnutí (o tom ten článek je), ale početí jako takové. Prostě se rozhodnu a ono to je. Hurá, hurá, hurá. Dost možná mi jen vadí, že se o té druhé části nehovoří. A vadí mi to právě proto, že mám kolem sebe hodně zraněných lidí, lidí zraněných právě touto problematikou. A pokud s tím @kollenka problém neměla, tak jak jsem psal - Bohu patří sláva, ale takové hodnocení bych čekal v článku.
Papo: Z toho článku ale vůbec nezaznělo, jestli se rozhodli a pak tři roky čekali a nebo zda to šlo napoprvé. S přístupem, že je kolem spousta lidí, kteří čekají marně, bych nesměla se svými dětmi ani do autobusu, protože co když tam někdo takhle zraněný bude sedět a ještě za týden bude rozdýchávat, že jsem svoje děti dořvala a tedy působím, že si jich vůbec nevážím? Z článku mi nezaznívá jediný moment, kdy by autorka považovala dítě za nárokovatelné. Mohla se tisíckrát rozhodnout a kdyby Bůh nedal, bylo by jí to houby platný. Ale ani z toho nevnímám, že by Jej postavila před jasné rozhodnutí a oznámila mu deadline, do kdy očekává, že bude těhotná.
@sanitan Proto taky píšu, že mi to v článku chybí. Nicméně článek je napsaný jako "vyvažovací", takže nelze po něm chtít, aby obsahoval všechno.
@Papo: Po žiadnom článku nemožno chcieť, aby obsahoval všetko.
Papo: ok, tohle beru. Ten první koment mě nadzvedl.
Mimochodom, autor má plné právo vyjadriť sa tak, ako to cíti a potrebuje. Nemusí odpovedať na všetko. Vlastne stačí, keď ponúkne svoje videnie sveta. A iste, nemusí byť úplné a nemusíme s ním súhlasiť.
@Papo: Jestli Vám to udělá radost, tak s relativně delším čekáním na chtěné početí mám dvojitou zkušenost. Mně zase ve Vašem prvním komentáři vadilo, že jste úplně smetl ze stolu moment lidského rozhodnutí. Článek se nesnažil o zcela komplexní pohled na věc - to by se mi stejně nepovedlo, to bych musela napsat celou knihu a i to by bylo málo.
Jsem ráda, že z diskuse vyplývá, že drtivá většina čtenářů pochopila, co jsem chtěla říct.
@Kollenka Proč by mě mělo Vaše čekání na dítě jakkoliv těšit? :-O
Vám vadila absence lidského rozhodnutí, mně zase absence zapojení Boha. Takhle tady máme už oboje a rovnováha je nastolena.
Papo: :-) napadá mě, jestli jste nechtěl být Ďáblův advokát, ale Ďábel Vás nevzal, tak kopete za protihráče ;)
@sanitan :-D Nemám potřebu být "vždy v opozici". Většinou. Obvykle. Příliš často.
sanitan - myslím, že ji Papo nsatavuješ zrcadlo. Ty mi v opozici sanitan taky často připadáš.....
Krasnazena: Připadám? To je výborný dojem! Já si v ní totiž vyloženě libuju.
Papo: Jsem to nemyslela obecně. Vyprovokovala mě k té úvaze zmínka o rovnováze.
@sanitan K poznámce o rovnováze (síly - ale to jsem si odpustil, nevím kolik fanoušků Star Wars tady je) jsem byl inspirován tímto textem:
"Tento text jsem napsala v reakci na předchozí články o stinných stránkách mateřství."
Krasnazena: Ne každý mě snese, to je pravda. Ale o to líp mi je s těmi, kdo to dají. Prostě neumím lézt lidem do zadku jen proto, že to čekají nebo dokonce nárokují.
Papo: :-D Dobře!
Prosím, komentujte článok, osobné vzkazy mimo rámec článku tu nepatria.
Omlouvám se.
@Papo: Máte pravdu, doplnění o roli Boží milosti v této věci článku určitě sluší. Děkuji za to.
Jenom, nešlo by to příště udělat nějak jinak, než že vypálíte jakýsi výrok, který věc háže do druhého extrému a ostatní zvedá ze židle? Nešlo rovnou napsat: "Zajímavé postřehy, jen bych doplnil, že k početí dítěte nestačí jen to, že se člověk rozhodne, ale je také nutná Boží milost, což dokládají mnohé případy bezdětných nebo dlouho čekajících párů."
Já bych Vám za takový koment poděkovala a bylo by to. Ušetřili bychom si spoustu času a diskusní energie :-)
@Kollenka Kdyby mě to tak bylo bývalo napadlo, byl bych to byl tak napsal.
"... a to je asi tak všechno, co k tomu můžu říct." - Forrest Gump
@Kollenka každý večer se modlíme za těhotné. A jak jsi byla u dr, tak jsme se tam potkaly...jen jsem si nebyla jistá na 100%...ale teď se mi to potvrdilo :)
@Kollenka: Děkuju za Váš poslední komentář. Myslím, že by to @Papovi slušelo, se trochu snažit. Jeho komentáře jsou velmi zajímavé a podnětné, bohužel ta forma často zbytečně zvedá emoce....
@Krasnazena nechtěla jsem se nikoho dotknout, 2 děti jsou velké požehnání...ale beru to podle sebe, že jsem hrozně vděčná, že mám 4 sourozence = 4 nejlepší přátelé...
Díky za svědectví, vděčnost za život a touhu předat ho dal. Ještě dodám svůj hnací motor pro přijetí více deti- velmi toužím dat církvi kněze, spoustu kněží :-D tak záleží na Bohu,jaká bude jeho vůle a na dětech, jestli ji přijmou :-)
@Kollenka: Díky za pozitivní reakci na mateřství.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.