...těm, kdo milují Boha.

Ženy, chtěla bych vás povzbudit. Cením si moc toho, že můžu být součástí ŽMM, je nádhera sledovat, jak jsme každá jiná. Ne vždy všem rozumím, s některými názory moc nesouhlasím, ale díky vám všem, že hledáte. Že jste se nespokojili s tím, že vše je tak nějak jak je. Pochybnosti, smutky a "neúspěchy" jsou ale známkou toho, že se něco děje. Že něco ve vás žije. Jak říká básník- "Co je bez chvění, není pevné!"

Všechny starosti o výchovu, které nás tak trápí se nebojme "hodit na Hospodina." Vždyť on se tolik stará, jen když mu to ale dovolíme. Nechci mluvit jako někdo, kdo má patent na rozum, ale opravdu žádná výchovná metoda mi neřekla, co mám dělat a jak mám dvouletému dítěti vysvětlit, že ten okluzor je nutný pro záchranu oka. Jak jako? Když dítě nepřemýšlí o budoucnosti, ta pro něj neexistuje. Dítě vidí, že TEĎ je mu činěno nepohodlí, že mu zalepuju očičko, který vidí alespoň to, co vidí. Vidí maminku, která ho miluje a každý den se s ním pere, aby mu to vidící oko připlácla flastříkem. Najednou ta jeho milovaná mu dělá TOHLE? Vždyť nás bude nenávidět! - řekl jednou už zdeptaně Pavel.. Jo, - říkám mu, možná teď bude naštvanej, ale v dospělosti to pochopí. Doufám, VĚŘÍM. A nebylo to opravdu lehký. Činit dítěti z lásky násilí je drsný, bolavý, ale pokud ho miluješ - musíš.

A teď. Je mu šest, vypadá šťastně. Je to cholerik, má svý nálady, mrzutej je někdy až za roh, je SVŮJ, ale je BOŽÍ.

A sama s nimi pořád mluvím. Vysvětlujeme si všechno, proč a jak je. Nic si nenalháváme. Každej člověk má nějaké omezení. Někdo nemocné oči, někomu chybí kus ruky a někomu láska, rodina. A co je horší??  Odpověděli si samy. A tím, jak je pozoruju, vidím, že POUZE díky Bohu jsou šťastné.

Měla jsem krizi, obrovskou. Jednu dobu jsem hledala rady snad ve všech knihách. Nevýchova. Respektovat. Ale všechno bylo tak nějak... Jak to napsat? Nepřirozené. Do všeho jsem se musela vnucovat a potlačovat svoje vlastnosti, schopnosti, můj naturel... Až jedna moje známá, sama vystudovaná psycholožka, řekla, ať to nečtu. Že mě to jen stresuje, že je lepší udělat pár výchovných faulů, ale být v klidu. Nesnažit se ze sebe udělat supermatku. A za to jsem jí vděčná.