Celý život mi všechno vycházelo tak, jak jsem si přála. Kdykoliv jsem si vybrala nějaký cíl, podařilo se mi ho dosáhnout s pomocí a podporou rodiny i vlastní vůlí. Chtěla jsem se dostat na osmileté gymnázium, podařilo se, absolvovala jsem ho se skvělým prospěchem, přála jsem si studovat psychologii a i přes varování mnohých, že „se tam dostat nedá“, jsem měla možnost nastoupit na dvě školy. Přála jsem si vdát se po vysoké škole, protože mi to tak přišlo ideální. Můj život běžel jako po drátkách. Ale pak…

Moje představa byla, že nejlepší je mít dítko rok až dva po svatbě, abychom měli čas se s manželem sžít. Asi půl roku po svatbě jsem zatoužila po děťátku. S manželem jsme se domluvili, že tomu dáme volný průběh, nebudeme na to spěchat, ani nijak tlačit. Hned první měsíc jsem se ale dozvěděla o těhotenství kamarádky a nemohla se dočkat těhotenského testu. I když jsem věděla, že není moc pravděpodobné, že by to na první pokus vyšlo, někde hluboko uvnitř jsem nepočítala s tím, že by to nevyšlo.

První cyklus, druhý, … Já vím, to není žádná doba, ale já obrečela od té doby každou menstruaci. Měřila jsem teplotu, hledala všechny babské rady pro otěhotnění, … Dvě čárky nikde.

Začala jsem se hodně uzavírat, nechtěla jsem příliš komunikovat s přáteli, ani s nikým jiným. Přece nebudu každému na potkání vyprávět, že se snažíme o děťátko a ono nepřichází a já to tak špatně zvládám. Styděla jsem se, měla jsem pocit, že selháváme. Postupně jsem přestala měřit teplotu – byl to pro mě velký stres, neustále jsem přemýšlela, kde by mohl být problém, občas mě i napadaly myšlenky, že kdybych si vzala někoho jiného, třeba bych už dávno děťátko měla. Manžel se mě snažil utěšovat, dodávat odvahu, podporu, přestože v sobě nosil svoje obavy a velký strach, že je třeba příčinou on. Přitom ano – rozumově jsem věděla, že se nic neděje, že neplodnost se řeší až po roce (moje babička dokonce říkala, že dříve se řešila až po dvou letech) – do té doby je to považováno za normu.

Nejhorší chvíle jsem zažívala, když moje kamarádky přicházely jedna za druhou se zprávou o svém radostném očekávání. Postupně už mi snad nezůstal nikdo, kdo by nebyl těhotný, nebo děťátko už neměl. A já – ač se za to stydím – jsem s ním nezvládala mluvit. Přerušila jsem s nimi kontakt, protože jsem nezvládla snášet, natož spoluprožívat, jejich radost.

Po zdravotní stránce se zdálo být všechno v pořádku a já věděla, že s největší pravděpodobností bude problém v mém psychickém nastavení. Jenže rady: „Musíš to nechat být, přestat na to myslet, ono to půjde.“ byly dost irelevantní. Vlastně mě jen štvaly. A přesto jsem někde uvnitř věděla, že právě to, je ono.

Téměř po roce jsem se začala modlit Novénu odevzdanosti. Nejdřív jen tak, lehoučce. A postupně mi to docházelo! Vždyť dítě je dar! (Já vím, je to stará pravda…) Vždyť Bůh nechce, abych se trápila, ale taky nechce, abych „si pořídila dítě“, jen proto, že jsem si právě teď usmyslela, že „se mi chce.“ A taky si myslím, že celé tohle období bylo velmi plodné právě v tom, že jsem se naučila říct: „Ježíši, zcela se Ti odevzdávám, postarej se o všechno!“ Nakonec jsem pochopila, že tohle byla obrovská životní lekce – já, která měla vždycky svůj život v rukách, ráda měla všechno pod kontrolou, jsem se musela zastavit, sklonit a odevzdat otěže do Božích rukou. A opravdu – vytoužené dvě čárky se objevily po roce a půl – teď zpětně vidím, že v ten nejlepší čas. A narodila se nám úžasná dcerka – ten největší dar v životě!

Ráda bych tímto článkem dodala naději a hlavně podporu těm, kteří jsou v podobné situaci, jakou jsme prošli my. Ale taky pro Vás, kteří máte kolem sebe takové lidi, jsem chtěla nabídnout pohled z druhé strany, abyste měli pochopení a třeba i věděli, co se v nich může odehrávat.

Přidávám odkaz na Novému odevzdanosti.

pozn. editora: Autorka si nepřeje být jmenována. Článek byl redakčne editován.