Pokoj vám!

Ráda bych reagovala na článek o účasti, resp. neúčasti na nedělních mších, kvůli dětem. Při přečtení mi bylo smutno. Ráda bych svůj článek napsala jako povzbuzení.

Jak to vypadá u nás v neděli?

Naše farnost má dvě obce. Já bydlím v té, kde nestojí kostel. Takže půl hodiny přede mší jede od nás tzv. kostelový autobus. To je jeden ze způsobů, jak se na mši dostat. Dále pěšobus, to trvá tuším cca 45min. Toho opravdu hojně využíváme v teplých měsících. Nejmenší v šátku (pořídila jsem nedělní, bílý), starší to ušlapou, sem tam se poponesou za krkem. Třetí možnost autem.

Výhody

Výhoda první možnosti je, že děti milují cestování autobusem v neděli do kostela s babičkou! Takže jsou schopny se rychle vypravit, aby ho stihly. Druhá výhoda je, že tím pádem mám já půl hodiny přede mší pro sebe, když jedou autobusem. Toho využívá náš kněz, když nemá kdo vést křížovou cestu přede mší.

Při druhé možnosti si s dětmi celou tu cestu vyprávíme o všem možném a vpasujeme mezi to povídání o evangeliu. Převyprávíme si ho, diskutujeme. Někdy taky přidáme čtení. Totiž potom na mši vstupní obřady utečou rychle, čtení střídá čtení, to taky děti vydrží. V písni před evangeliem připomeneme hlavní myšlenku nebo postavu evangelia a vybídneme k soustředěnosti, jestli to tam taky uslyší, že to pan farář přečte. Pomáhá to. V praxi se to projevuje tím, že ta nejstarší, 6 let, cituje na konci mše kázání našeho kněze.

Udržení klidu a pozornosti

K udržení klidu u dětí v kostele pomáhá, že sedíme v první lavici. Dětí vidí na oltář a dění kolem a vnímají za sebou celý dav pohledů. Takový psychický nátlak. Předloni na Silvestra jsme byli u známých v Ostravě, ráno jsme si zašli do jednoho ostravského kostela na novoroční mši a valili jsme oči! Děti po vchodu do kostela automaticky opouštěly své rodiče, vzaly si malou skládací stoličku, daly si ji úplně dopředu mezi oltář a lavice, vytvořily tam hooodně početný půlkruh. Když byl obětní průvod, ty děti, které seděly uprostřed se automaticky zvedly, uhnuly z cesty, pak se vrátily hned zpět. Byly tam i hodně malé děti, všechny způsobně seděly, ani nemukly, ani mezi sebou se nepopichovaly... spadla mi brada. Důkaz v praxi, že ten psychický nátlak pohledů všech a navíc že vidí na oltář opravdu fungují!

Prošli jsme si obdobím hračky v kostele, misálky v kostele až po období nic v kostele! Zjistili jsme, že cokoliv, co mají děti v rukách a k dispozici velmi ruší a zvládá se to mnohem hůře, než když jsou vedeny k vědomé účasti. Mši probereme doma, misálky prohlížíme doma, v kostele jen připomínáme - hele, teď bude to a tohle. Tamto bylo v misálku, tamto jsme viděli v televizi, tamto jsme si namalovali. Zase tím získáme pozornost. Důležitá věc - mši prožíváme i mimo kostel a mimo mši – tzn. že to, co prožívají v kostele si spojí s tím, co už prožily doma, v přírodě, kdekoliv, slyšely diskutovat nás dospělé, bývají účastny na spolču u nás. Prostě to opět získá na mši jejich pozornost, protože to prožily už i jindy. A pozornost dětí rovná se nezlobení dětí.

Další věc - jsme přísní a důslední. Osvědčilo se. S dětmi chodíme na mši od narození. V kostele nejíme, nepijeme, nelozíme po lavici, nekopeme nohama, nehrajeme si s věšáčky, neotáčíme se zády k oltáři, nesedíme na klekátku, neodcházíme z kostela. Je to přísné, ale přineslo to plody. Děti to už prostě nezkouší. Takže je nehoníme po lavici. Všichni sedíme, maximálně si je různě střídáme s manželem na klíně. Když se u dítěte objevil vzdor, pláč, vysvětlili jsme to knězi, poprosili ať to třikrát na mši vydrží, dvakrát si poslechli nadávky paní sedící za námi, dítěti neustoupili a ejhle, je klid. 

Na mši chodíme jako rodina, nestřídáme se. Navíc v naší farnosti máme jednu mši v deset. Ano, vedle mají v osm, ale společenství s Bohem tvoříme společně, nedělíme se, prožíváme to společně. Tak to funguje v praxi u nás. Teď bych ráda zareagovala na komentáře u původního článku, které píšu kurzívou pro rozlišení.


Reakce na komentáře

-      Teď můj duchovní život vypadá jinak, a tak se zbytečně trápím, že nikam nemůžu a jsem "jen" s dětmi. 

Často to slyším kolem sebe, to srovnávání předtím, potom, jak se krásně žilo duchovně, neomezeně. A teď ty děti a duchovní život v kytkách. Já mám pocit, že to může být naopak! Vždyť mateřství je to, k čemu nás Bůh povolal, jeho vlastní vůle. Že by to opravdu mělo být na úkor duchovního života? Nebo to naopak může duchovní život prohloubit? Čím déle jsem matkou a čím více mám dětí, tím více mám pocit, že poznávám Boha a dotýká se mě nejvíce za můj život. Připadá mi zde tak přítomný! Navíc on je rodičem, já jsem rodičem. Díky této úloze, stále více poznávám jeho lásku k nám, jeho konkrétní vztah k nám. Nesrovnávám to, co bylo předtím, žiju, co je teď, protože to je to nejvíc, co můžu prožít. Protože Bůh chtěl to, co je teď. A je to síla! Požehnaný čas!

-      Proč je pro některé neděle zdrojem stresu?

Protože matky jsou pod tlakem ostré kritiky. Neustále hledáme, co si ještě můžeme s potomky v kostele dovolit, co ne, jak je vlastně vést k Bohu, trvat na mši anebo ji vypustit, jak se vypořádat s těmi nenávistnými katolickými pohledy a často i komentáři... Na druhou stranu přijde nějaká stařenka, která nám poděkuje, že tam ty děti vodíme. A navíc to ráno, včas se vypravit. Když přijde matka pozdě do školky, tak to nejde vidět. Ale v kostele to vidí každý.

Závěrem

Nebojte se svěřit to Pánu. Odevzdat. Nestresovat se, nebát se předem, nést ten balvan společně s Kristem. Taky mě teď napadlo, výzva pro nás, zvláště pro mě. Občas se lidé nebojí negativně ozvat na adresu dětí a jejich nezodpovědných rodičů. Méně častěji se ozvou i pozitivně. Ale dnes poprvé mě napadlo, že já bych na oplátku mohla jim poděkovat, zvláště té paní co sedí za námi, že je s našimi dětmi trpělivá a že i svoje vnoučata občas vodí do kostela. Že je to pro mě povzbuzením, a že je mi příkladem, jak ve stáří, které často bývá nervozní a protivné, dokáže být trpělivá a vlídná, i když její pohled mě ubíjí palící. Že to zase bude milé gesto od nás. Anebo bych jí mohla třeba upéct koláče a po mši dát, ať má odpoledne ke kafi a poprosit ji o modlitbu, nebo se jí zeptat na její mateřství, na které určitě s láskou vzpomíná. 

V modlitbě P+

pozn. Článek byl redakčne editován a zkrácen.