Jsem 10 let vdaná. Když v katolických kruzích povídám o období před vstupem do manželství, nejednomu člověku vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Chápu to. Šli jsme proti proudu. Ale i tak to bylo období nádherné a požehnané, a kdyby nám jednou naši  synové řekli, že chtějí jít v našich stopách, nebudeme jim to rozmlouvat.

Tak tedy:

Znali jsme se z náhodných setkání párkrát do roka. Až jednou přišel nápad, že pojede celá naše tlupa na čundr. Vzali jsme si dovolenou a zjistili, že ostatní kamarádi se na to pro nedostatek času vybodli (študáci. Asi měli krátké prázdniny). Jenže my už měli nahlášenou tu dovolenou a tak jsme jeli. Sami. Tehdy jsem si vyčítala, co mě to popadlo. Jedu sama pod stan s člověkem, jehož jsem viděla tak 6x, a to ještě akorát v hospodě. Má víra tehdy stála na hodně vratkých základech, a tak jsem trochu vrávorala, když jsem Bohu říkala, že má být se mnou, že mám trochu (víc) strach. Byl to fajn týden. Zdolali jsme celou trasu, kterou jsme si předsevzali. Většinu času jsme mlčeli. Nebylo o čem mluvit, a přece to ticho nebylo dusné, ale nosné.

Zatímco jsme byli pryč, tak jedna z odpadlic čundru rozhlásila, že s ním chodím. Takže to věděli všichni až na nás. Ne, fakt jsme spolu nechodili. Vždyť jsme si po návratu domů ani nedomluvili nějaké další setkání. Prosté ahoj a každý si šel po svém. Potom se k nám dostalo, že prý jsme pár.

V mojí krosně zbylo pár věcí, co jsem ve zmatku balení poslední den hodila k sobě, protože strašně lilo, takže sbalit byla otázka rychlosti, nikoli logistiky. Sešli jsme se na náměstí, abych mu těch několik drobností vrátila. Smáli jsme se tomu, co se o nás povídá a já z legrace prohodila, že se chci vdávat na JUMPu, tak ať si na příští léto naplánuje svatbu. On řekl, že za rok ne, ale za dva klidně.

Pak jsme se tři měsíce neviděli. A pak spolu začali chodit. V tichu, bez nějakých velkých gest, jsme najednou byli pár. Tehdy jsem seděla na xchatu a ocitovala slova písničky Martiny Trchové, jen tak, aby řeč nestála. Napsala jsem "Teď prosím vyzvi mě k tanci. Budu to já, kdo se nezastaví". On tehdy řekl, že jo. A já si kladla podmínky. Mám ráda klasiku, tak pojďme do tanečních. Jenže taneční byly v Brně a večer k nám bylo spojení... no skoro žádné. A tak jsem začala přespávat u něj. Jednou za týden. A pak víckrát. A pak vlastně celý týden. 

Měli jsme jedinou postel širokou 80 cm. Jedinou židli, skříň a jednu funkční plotýnku na vařiči. Náš pokoj měl 11 metrů čtverečních a nebylo kam utéct. Zvládli jsme ponorkovou nemoc. Zvládli jsme vybudovat si takovou úctu k druhému, že jsme spolu v čistotě sdíleli jednu postel. Zvládli jsme poznat toho druhého v nemoci a současně se sami nechat poznat neupravení, špinaví a unavení. Lehké to nebylo, ale důležité strašně moc. 

Tak se překlenul rok a byl čas domluvit s JUMPím týmem, jestli se můžeme za rok vzít. A tak jsme se prostě sebrali a šli se zeptat. Když nám to dovolili, byl čas začít plánovat, co dál. A tak jsme začali řešit, kam složit hlavy. Sehnali jsme stařičký dům, kde už roky nikdo nebydlí, a získali možnost předělat jeho podkrovní část na společné bydlení. Měli jsme našetřeno třicet tisíc. Jen opravu krovu nám firma nacenila na skoro čtvrt milionu. A tak jsme odložili taneční střevíčky, natáhli tepláky po pradědečkovi (ale opravdu, na nové montérky prostě nebylo) a šli odnosit staré harampádí, sundat střechu, vyměnit krovy, vytrhat podlahy, postavit komíny, podřezat mokré zdi. Každou volnou chvilku jsme dělali práci, kterou jsme neuměli, která nám dřela těla i duše do krve. A potom jsme povečeřeli suchý chleba a naprosto vyčerpaní uléhali do naší úzké postele. 

Když jsem se vdávala, byla jsem klidná. Věděla jsem, koho si beru. Znala jsem jej tak špinavého a bolavého, jak jen to šlo. Znala jsem jeho slabé stránky i krizová jednání. A věděla jsem, že on zná mě. Nebála jsem se slíbit mu úctu, protože jsem věděla, že si ji dávno získal. Neměla jsem strach zavázat se mu věrností, protože jsem mu dávno věřila. A láska? Ta přece z úcty a věrnosti roste, ne?

 

Náš život probíhá v tichu. Často není o čem mluvit. Nemáme společné zájmy, prakticky ani společné přátele. Ale jak správně poznamenala jedna z vás, tady na signálech - máme společný život. A to se počítá.