Když se tématem měsíce stala výchova, začaly se mi hlavou honit různé myšlenky. V okamžiku, kdy jsem to chtěla dát na papír, jsem nevěděla, kde mám vlastně začít. Bylo toho plno. Plno slz, křiku, modřin. A hlavně plno vnitřních zranění.

 

Byla jsem vychovávána dost tvrdou autoritativní výchovou. To, že nelžu, dosvědčuje fakt, že i moji kamarádi a vrstevníci z rodiny k nám moc nechtěli chodit, protože se báli mého otce. Byl přísný, šel z něj respekt a měl velkou autoritu.

Tvrdá výchova spočívala ve fyzických i psychických trestech. Já i moji sourozenci jsem byli biti jako žito, jak se lidově říká. Nedostávali jsme vařečkou po zadku, ani řemenem přes ruky. Většinou stačily tátovi velké ruce. Když už to bylo fakt přes čáru, měl můj otec lepší nástroj než vařečky a řemeny. Na horní desce kuchyňské skříňky na nás čekal metrový elektrický kabel asi s dvoucentimetrovým průměrem. Takže si jó rozmyslíte, jestli budete vzdorovat nebo hrát hodného brouka.

Když si ale zpětně na své dětství vzpomínám, elektrický kabel ale ani zdaleka nebyl nejhorším trestem.

O moc více jsem se bála trestů psychických. Velice ponížená jsem si připadala vždy, když jsem dostala pohlavek. Nemusel být silný, stačil letmý pohlavek a cítila jsem se naprosto pokořená. Vlastně dodnes nevím, proč mě pohlavky tak moc vnitřně zraňovaly. Nejčastějším trestem bylo "klečení v koutě". Nebylo to uplně příjemné ani doma, natož, když jsme byli odvoláni "do kouta" na veřejnosti. Často jsem dostávala za to, co jsem ani neudělala. Můj otec nikdy nehledal viníka. Kdo byl blízko, byl trestán. Nejvíc ale dokázal zraňovat slovem. Dodnes některé jeho výčitky, výhružky a nadávky slyším.

Nikdy nebyl kontaktní typ, nikdy nás nechválil, neříkal nám, že nás má rád. Takže jsme vyrůstali v prostředí, kde se neobjímá a netulí, kde se nechválí, ale spíše se vyzdvihuje to, jak nejsme k ničemu. To, co pro nás bylo opravdu cizí, byly city. U nás doma se city nevyjadřovaly. (A není to úplně ideální, když mám velmi citlivého manžela a sama neumím dávat city najevo, protože mě to nikdo nenaučil.)

I když jsem ale zažívala různé věci, sama teď začínám autoritativní výchovu aplikovat. Jsou věci, které bych dělat rozhodně nechtěla, pak jsou věci, které mi přijdou vhodné. A někde mezi se skrývají věci, ve kterých jsem nikdy nechtěla být stejná jako můj otec, a stejně je dělám. Vědomě i nevědomě. A na těch musím stále pracovat.

Možná to zní trochu jako sci-fi, ale věřte, že dnes mám se svým tatínkem vynikající vztah. Opravdu moc si rozumíme a mám ho nesmírně ráda. Ale někdy ve 14 letech by mě ani ve snu nenapadlo, že něco takového někdy řeknu. Měla jsem z dětství mnoho zranění, mnoho z nich už Hospodin vyléčil a na dalších urputně pracuje.

Ale co jsem vlastně chtěla celým článkem říct?

Asi to, že jsme v dnešní době podvědomě tlačeni se přiklonit k různým druhům výchovy. Já donedávna ani nevěděla, co je Montessori výchova, co Nevýchova, a jim podobné. Kde je zdravý lidský rozum? To opravdu musíme platit drahé kurzy za to, abychom věděli, jak správně své děti vychovávat? Ještě před pár lety nic takového nebylo, a opravdu rodiče nevěděli, jak své děti vychovat? Existovaly knihy, přátelé, kteří poradili, rodičovská intuice, zdravý selský rozum a v neposlední řadě hlavě rodičovská láska. A nechci tím říct, že toto dnes není. Jen mám pocit, že se lidé strašně bojí udělat chybu. Udělat chybu ve výchově. Udělat chybu v životě. Snažíme se dokonale vychovávat. A když se něco nepovede, okamžitě se hroutíme. Ale to vůbec není potřeba. Jediná potřeba je vychovávat s láskou a všechno vkládat Hospodinu do rukou. On to promění. Chyby budeme dělat vždycky. Snažme se vychovávat láskou, a naše chyby budou menší než naše láska k dětem.