Tento článek píšu jako povzbuzení pro ty, kteří stejně jako já občas pochybují, zda styl výchovy, který vyhodnotili jako pro ně vhodný a nejlepší možný, bude fungovat. 

Moje první dítě, skoro 14 měsíců, syn.
Už od začátku (mám to tak "nějak v sobě") je mi blízký koncept, kterému se říká Nevýchova, ačkoli tu samotnou moc nesleduji. Četla jsem knihu Naomi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi, pak Do nitra dětských emocí a zejména knihu mnou už několikrát zmiňovanou Zkoušeli jsme všechno. Pokud bych to měla shrnout, tak jde o následující:
  • Pomáhám dítěti objevovat svět, jeho fungování. K tomu patří poměrně velká svoboda pohybu a "zkoušení" různých věcí, činností apod. a zároveň narážení na hranice těchto možností. Hranice by měly být pokud možno neměnné a především snadno pochopitelné (zjistila jsem, že je pro Kryštofa matoucí, když se jedna věc může v určitém kontextu a v jiném ne - jasně, i to k životu patří a on se to naučí, jen jsem pochopila, proč mu něco pochopit trvá déle, než něco jiného).
  • Na dítě nekřičíme ani ho nebijeme, není to důstojné. (Jasně, občas křičím a už jsem ho několikrát plácla, ale jde o moje nezvládnutí emocí a situace.) Dítě žádáme a děkujeme mu.
  • Dovolujeme dítěti vyjádřit se, včetně smutku a vzteku. Ano, škrábat po zdi mu nedovolím, ale brečet a vztekat se kvůli tomu může. Kultivace projevů těchto emocí přichází postupně s věkem.
Tady skončím, bodů by bylo víc, ale zejména z těchto jsem, jak se blížily Kryštofovy první narozeniny, začala mít STRACH. Vážně to bude fungovat? Nebude se mi někde válet hodinu po zemi? Ustojím to? V květnu jsme byli na alergologii a čekali asi hodinu. Po 30 minutách už Kryštofa hračky nezajímaly a jal se otrhávat kytku. Když slovní výzvy nepomohly, odnesla jsem ho v náručí a on se - vážně malinko - vztekal, přítomná starší paní se na něj neváhala obrátit s otázkou, kdo se to tu vzteká, a výzvou, ať přestane být zlý hoch. Nadechla jsem a vydechla a polil mě pot. To mě tedy čekají situace. Nesnáším být na veřejnosti "viditelná", ale asi to k tomu mateřství taky patří...
 
No, a teď konečně ta pozitivní zkušenost, která přišla týden po tomto zážitku a řadě dnů přemýšlení a pochyb. (Bude to detailnější, tak když tak přeskočte k odstavci Omlouvám se...)
 
Kryštof si vzal klíče od motorky a najednou vidím, jak s nimi škrábe po zdi. - Kryštofe, neškrábej prosím po té zdi. (Intonace a výraz, aby pochopil, že je to důležité.) - Kryštof úsměv a pokračuje dál. - Kryštůfku, po zdi se neškrábe. Opět na mě koukne a pokračuje. - Dobře, když budeš pokračovat, ty klíče ti budu muset vzít. - ... - Jdu a beru mu klíče. - Brečí a sune se k zemi. - Kryštofe, chápu, že se zlobíš, protože jsi chtěl téma klíčema škrábat, ale nedělá se to. Můžeš si s nimi hrát, ale NEškrábat. - Klíče mu vracím. Jde, koukne na mě a zas jde škrábat. - Kryštofe, stop! Zase Ti je vezmu. -  ... - Beru klíče, zase brek a lehání na zem. Říkám si, zda mu dát ještě šanci nebo řešit ten pláč, rozhoduju se pro třetí, poslední pokus. Dávám mu klíče. Můžeš si s nimi hrát. - Kryštof koukne na zeď, koukne na mě, opakuji Ne, stop. Bere klíče a jde si hrát. - Já zůstávám překvapeně stát a zmůžu se na Děkuju.
 
Šlo o sekundy, takže nebojte, že bych ho nechala škrábat dlouho (nabízí se otázka, proč nepřiskočit a nevzít hned), navíc zeď už poškrábaná je i od nás, takže to byla příležitost vyzkoušet tenhle způsob. Zůstala jsem klidná, jen s příslušným důrazem na slova NE, stop a MŮŽEŠ. Aby mu to pomohlo odlišit, co ano a co ne. Potvrdilo se mi už před tím mnohokrát, že děti mají s chápáním slova NE problém, lepší je říct, co s tím MAJÍ dělat.
 
Druhá příležitost vyvstala záhy. Kryštof si nechtěl nechat na hlavě klobouk, opakovaně jsem mu ho nasazovala, opakovaně ho zahazoval. A slunce tak pražilo. Prostě to byla otázka zdraví, a tak jsem se rozhodla zkusit to v pondělí, kdy budeme sami v klidu doma, "podle příruček" - nechat zakusit důsledky. Šli jsme ven, Kryštof se tam vždy těší, na chodbě mu říkám: "Teď si vezmeme klobouky (mám taky), protože venku hodně svítí slunce a mohla by nás pak bolet hlava. Venku se nosí klobouky. Musíš si ho nechat na hlavě, jinak venku být nemůžeme." Vycházíme ven a Kryštof zahazuje klobouk. Dávám mu ho na hlavu a opět ho zahazuje. Hmm... Beru ho do náruče a nesu domů. "Když nemáš klobouk, nemůžeme být venku." V chodbě Kryštof křičí a brečí. "Nech si ten klobouk prosím a půjdeme ven." Jdeme, klobouk letí na zem, odnáším Kryštofa dovnitř. Po šestém opakování se mu koukam do uslzených očí a zdá se mi, že nechápe, co po něm chci a nebo, že je pro něj vážně těžké mi vyhovět. Kojím ho, aby se zklidnil a pomazlil. Zkusím donést kšiltovku, třeba ho ten klobouk tlačí. Ta má ale stejně tvrdý lem, takže zkusím bavlněný šátek. Ještě asi dvakrát ho musím odnést zpět a pak najednou hurá. Nechává si šátek na hlavě. A nechává si ho i odpoledne a další den a dny. Občas si ho sundá, ale upravím ho a jede se dál.
 
Nezastírám, že to bylo náročné, zvlášť když se stupňoval pláč a válel se tváří po zemi, což ve mně vyvolává paniku "alergie-ekzem". Ale snažila jsem se ho chápat, že to musí být náročné pochopit, co máma chce, hladila jsem ho po hlavě a mluvila jasně, ale klidně. Pomáhalo mi, že jsem byla napitá a najezená.
 
Omlouvám se za delší popis, ale třeba to někomu takto konkrétně pomůže, protože to mi často v těch "návodech a zmínkách" chybí. Neuměla jsem si to konkrétně představit, jak to bude probíhat.
 
V diskuzi na nástěnce ŽMM jsem zaznamenala obavy z toho, že ty respektující věty zní nepřirozeně, naučeně. Ano, člověk se je musí učit, jako se musí učit pracovat s počítačem, vařit atd. Nevidím na tom nic špatného ba naopak. Kdy jindy se učit, než při výchově vlastních dětí? (Zvlášť, když ve vypjatých situacích v hlavě naskakuje "Ty vole, přestaň už konečně řvát!" a to prostě nechci.)
 
Nevím, jak by to vypadalo bez kojení, je pravda, že když se Kryštof hodně rozjel, nebyl schopen z toho pláče už vystoupit a vnímat mě. Kojení ho uklidnilo po pár vteřinách. Asi by stačila i náruč sama o sobě, ale neměla jsem čas a sílu to zkoušet.
 
 
Je ještě dost věcí, kde tápu a kde nás oba čeká práce, zejména v interakci s jinými dětmi, kde ho lákají vlasy a kloboučky holčiček. Nechci ho to, že má být jemný, učit násilím, zdá se mi to jako protimluv. Na druhou stranu někdy nestihnu zasáhnout a holčičku to samozřejmě bolí. Zatím jsem ve fázi přidat k výzvě i větší stisknutí ručičky, ale úplně radost z toho nemám (a ani to nemá zatím efekt). Kdybyste mel někdo tip, uvítám.
 
Ale jinak mám velkou radost. Z toho, že: "Prosím, vrať tetě brýle." funguje. (A stydím se, že mi první naskočí na něj houknout a přitom by obyčejná prosba stačila.) Z toho, že vidím, že to tak půjde. I když to bude s věkem náročnější, že jsem si ověřila, že to jde a můžu sobě i Kryštofovi víc věřit a přestat se tolik bát.
Moje mateřské sebevědomí roste. (Se sebevědomím bojuji celý život, tak mě to těší.)
 
Díky Bohu, díky našim, kteří tuhle cestu částečně aplikovali na mě, díky knihám a hlavně díky Kryštofovi, který mění můj život a učí mě růst.
 
A to nejdůležitější nakonec: díky manželovi, který mi dal důvěru, ačkoli si myslel, že to jsou nějaký blbosti, které nebudou fungovat a že "moc čtu".
Největší odměnou pro mě totiž bylo, když mě ten večer po zážitku se škrábáním klíči objal se slovy: "Promiň, že jsem Ti nevěřil." Ačkoli dle manžela je tenhle přístup na jeho vkus příliš náročný na energii.
 
Zajisté, nemáme jen slunečné dny. Zatím absolutně netuším, jak ho efektivně zastavit v neustálém pohybu i při přebalování, nebo co si počít s jeho silnou fascinací ohněm či vodou. Ale chtěla jsem vás povzbudit, nebojte se vyzkoušet i to, co vám přijde divné, nové, umělé. Je to náročné, ale věřím, že to výsledky přinese.