O výchovu se zajímám už od svých cca patnácti let, kdy jsem začala studovat střední pedagogickou školu. Nutno podotknout, že dokud člověk vychovává cizí děti, tak to všechno vidí jinak, než když je plně zodpovědný za výchovu svých vlastních dětí. Moje dítě je zatím malinké, ale hledám cesty, jak dítě správně vést. Líbí se mi koncept Nevýchovy (aspoň tak, jak ho chápu já, zatím spíš pozorovatel než aktivní účastník Nevýchovy): vzájemný respekt, vysvětlování, domlouvání se na věcech, upřímnost,... Často si říkám, jak bych se já cítila na místě dcerky, kdyby se ke mně někdo choval tak, jak se já chovám k ní.

Nicméně v poslední době jsem dostala několik výchovných facek. Od dětí.

Facka první - kmotřenka, skoro tři roky. 

Společně s manželem a dcerkou jsme navštivili rodinu mé svědkyně. Jejím dcerkám (skoro 3 roky a rok a půl) jsem kmotrou. Se svědkyní jsme šly k autu a předávala mi nějaké oblečky pro mou dcerku. Kmotřenky si vlezly dopředu do auta a hrály si, že někam jedou. Ta starší, sedíci na místě spolujezdce, si hrála, že točí volantem. Nevím už, jak to vzniklo, ale řekla jsem jí (ze srandy, samozřejmě!), jestli chce jet s námi k nám domů. Kmotřenka nic neříkala. Za chvilku odešla z auta, my s manželem že už pojedeme domů a najednou se kmotřenka objevila s pár hračkami u auta, že jede s námi. Začala jsem jí vysvětlovat, že by bylo mamince a tatínkovi smutno, kdyby odjela, že s námi nemůže jet. Viděla jsem obrovský smutek a zklamání v jejích očích. Hned jsem si uvědomila, že dítě vlastně moc nerozumí určitému druhu legrace a že to, co my dospěláci plácneme jenom tak, tak děti berou vážně. Když jsem se jí divala do oči, jakoby mi říkala: Já jsem ti věřila a tys mě zklamala. Už ti nemůžu věřit. Mrzelo mě to. Poučení? Neslibuj dětem to, co nemůžeš splnit. A to, co je podle tebe jenom plácání, děti berou smrtelně vážně.

Facka druhá - synovec, šest let.

Byly jsme s dcerkou na jeden den u mých rodičů. Tam byli i mí synovci (10, 6 a 1,5 let). Navečer už jsem chtěla co nejdříve vyrazit domů, protože nás čekala dvouhodinová cesta. Rychle jsem přebalovala dcerku v pokoji na jedné ze dvou postelí. Přišla moje maminka s nejmladším synovcem a brzy přišel i ten šestiletý. Toho nejmladšího maminka držela, aby nějak nespadl na dcerku. Šestiletý si povídal s dcerkou. Najednou začal přecházet přes postel (přes tu druhou, než na které ležela dcerka). Mamka na něj zvýšila hlas, aby tam nechodil, když tam leží malé miminko. Synovec mamku poslechl tak na minutu a znovu šel přes postel. Tentokrát jsem zvýšila hlas já: Neloz tady přes ty postele, když tu leží miminko. Ať na ni nespadneš! (Jak kdybych slyšela svého taťku). Potřebovala jsem dcerku rychle dopřebalit, protože už jsem byla nervozní, že je moc hodin a že vyrazíme pozdě. Nezdržovala jsem se nějakým vysvětlováním. Pak se to nějak zamluvilo. Hned jsem si uvědomila, že svým dětem chci vysvětlovat své postoje, proč nechci, aby dělaly tohle nebo tamto. Naráz zmizel ten veselý klučík, místo něj tam seděl do sebe schoulený kluk, který jakoby pohledem říkal: Co jsem zase udělal špatně? Bylo mi ho líto, ale neměla jsem čas něco vysvětlovat. Když jsem nad tím zpětně přemýšlela, mrzelo mě to, že jsem se na něj tak utrhla, že jsem mu nic nevysvětlovala. 

Facka třetí: Dcerka (pět měsíců)

Pár dní zpátky byla dcerka z něčeho nervózní a dávala mi to najevo pláčem. Nevěděla jsem co se děje. Měla jsem pocit, že dcerka nemá důvod plakat. Nicméně z jejího pláče jsem byla nervózní i já. Snažila jsem se ji utišit, ale vůbec mi to nešlo. Zkoušela jsem ji pochovat, nic, položit do postýlky, nic, položit k sobě do velké postele, nic, hladit, nic, nosit, nic, přebalit, nic, pohoupat na gymnastickém míči, nic. V jednu chvíli, když už jsem nevěděla, co s ní dál, jsem dcerce řekla: Ty jsi ale protivná. Hned, jak jsem to vypustila z pusy, bych si nejradši nafackovala. Nechci o své dceři říkat, že je protivná a už vůbec to nechci říkat jí. Po chvilce dcerka usnula a já jsem se v myšlenkách vracela zpět k celé té situaci. A říkala jsem si: Tak dcerka má nějaké potřeby, které nejsou naplněné. Dává mi to najevo jediným komunikačním prostředkem, který zatím používá - tím, že pláče. A já jí řeknu, že je protivná? Je protivná proto, že něco potřebuje? A jak by bylo mi, kdybych něco potřebovala a někdo mi místo naplnění potřeby řekl, že jsem protivná? Moc dobře ne. Když se dcerka vyspala, šeptala jsem jí do ouška, jak moc mě mrzí, když jsem na ni ošklivá, jak ji prosím o odpuštění a jak ji mám pořád moc ráda. 

Děti, ať už vlastní nebo cizí, mi někdy dávají pořádně zabrat. Mrzí mě, když se k nim chovám jinak, než bych chtěla, než je nějaká moje představa o ideální milující, respektující, vysvětlující mámě (či tetě). Jednou kdysi kdosi na ŽMM napsal, že se snaží vychovávat po vzoru nebeského Otce. Přijímat a odpouštět a brát toho druhého, jaký je (a ne jakého ho chci mít nebo jak očekávám, že by se měl chovat), a to všehno za všech okolností (aspoň tak chápu výchovu po vzoru nebeského Otce já). Jo, tak to je ideál, ke kterému chci směřovat a který se mi tak málo daří. Ale víte co? I přes všechny kopance, které ve výchově (vlastní dcery) dělám, i přes všechny ty výchovné facky, které mi interakce s dcerkou (či s jinými dětmi) přináší, i přes to všechno vím, že jsem pro dcerku důležitá (aktuálně asi nejdůležitější) osoba v životě, že děti umí s dětskou bezelstností odpouštět a zvou mě do svého dětského světa. A věřím, že i Bůh Otec nás přes všechny naše chyby zve stále k sobě, odpouští nám a jako dítě se raduje, když chceme poznávat Jeho svět. Bohu díky za to!