Po listopadové výzvě na ŽMM jsem začala přemýšlet o ženách z našeho rodu, které už jsou na věčnosti. Vzpomněla jsem si na prababičku, o které vlastně nic moc nevím. Zemřela, když mi bylo 14.

 

Bydlela od nás 220km – spolu s její dcerou a zetěm (naší babičkou a dědou). Jezdili jsme k nim 4x do roka. Bydleli jsme vždy v patře u babičky a dědy, a občas zaběhli o patro níž, kde seděla u šicího stroje u okna prababička – a pletla teplé ponožky. Za jeden den jednu. Za dva dny dvě. Za rok tedy cca 182 párů teplých ponožek! Brzy ráno a k večeru mizela do kostela, který odemykala a večer po mši zamykala. A to byl vlastně celý její život – jak si jí pamatuju.

Ráno vstala, otevřela kostel, zametla holubince. Ke snídani chleba s mazacím sýrem a čaj. V poledne se modlila anděl páně. Oběd jí donesla babička – a ten jí stačil i k večeři. Celý den pletla. Večer na růženec, na mši a spát.

Mě to tenkrát u prababičky moc nebavilo. Měla vedle šicího stroje gaučík, na který jsme si sedávali a povídali si s ní. Spíš jsme teda povídali my a prababička poslouchala, protože si nepamatuju, že by někdy nějak moc mluvila. Byla milá. Jenže já byla tenkrát takové pubertální tele, co chvíli neposedělo...! Mít takovou naslouchající prababičku teď...!

Taky si nepamatuju, že by byla někdy nemocná nebo v nemocnici. Až jeden pátek byla na mši naposledy. Večer zamkla kostel, šla spát. V sobotu ráno vstala, oblékla si pohřební sváteční šaty, které měla roky připravené. Zavolala babičku. Došla si na toaletu, sedla si na křeslo v obýváku – to akorát přicházela babička. A po několika minutách tiše zemřela. Babička vyděšená volala rychlou, ale ta ji už neoživovala. Konstatovali, že zemřela na infarkt. Prababičku položili na postel, kde pár hodin ležela, než ji odvezla pohřební služba. Přitom den předem byla prababička úplně v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu, že by měla druhý den ráno zemřít. Bylo jí 92.

Fascinuje mě na tom ta tichost. Vůbec nevím, jaký měla duchovní život. Nikam nechodila (krom kostela). Jen pletla ponožky, které rozdávala všem příchozím. Vlastně ani nic moc nevím o tom, jak žila předtím. Jen to, že rodila děti na poli, které je živilo. Manžel jí zemřel brzy. Celý život kostelničila, za což jí poslal Jan Pavel II. poděkování (to jsme našli až po její smrti). A pak najednou ráno věděla, že umře, převlékla se do svátečního a zemřela. Nechápu to. Tak trochu si myslím, že toho ve skutečnosti dělala hodně tou modlitbou, pokorou, tichostí a nasloucháním... přesný opak dnešní doby.