Včera jsem se vrátila z dovolené, kterou jsem si zařídila na jarní prázdniny. Strávila jsem několik skvělých dní na Slovensku. Největší motivací bylo naučit se lyžovat, ale jela jsem cíleně na místo, kde se mohu sejít se svými přáteli, ktere tam mám. 

V pondělí jsem přijela do Oščadnice, kde jsem měla domluvené ubytování a lyžařského instruktora. Měla jsem z toho trochu obavy, ale byla to paráda. Pension byl velmi pohodlný, personál velmi milý a měla jsem se tam skvěle. 

V úterý jsem se poprvé v životě postavila na lyže. Proč až ted', jako dospělá? Jak říkají Slováci, treba žiť.  A to ted dělám. Dřív to z různých důvodů nebylo možné a navíc mam strach z výšek. Představa pustit se z kopce dolů... Instruktor usoudil, že pujdeme co nejdříve na velký vlek. Celkem jsem to zvládla a během dvou dní jsem to nakonec sjela i sama. Jista si na tom ještě nejsem, ale překonala jsem se a to je úspěch. Parta u sjezdovky na me byla moc milá. Odjížděla jsem plná zážitků a milých setkáni. 

Bohužel jsem v úterý spadla z vleku a z toho se mi na stehně rozjel velký hematom. Šla jsem s tím radši večer na pohotovost. Naštěstí to nebylo nic vážného, ale viděla jsem tam scénu jak z nemocničního dramatu. Tak jsem ztama odcházela dost rozrušena. 

Každopádně to stálo za to. Překonala jsem svůj strach, naučila se něco nového a neublížila si při tom nějak zvlášť, potkala jsem přátele a hodně nových milých lidí a měla se fakt moc dobře (jako prase v žitě)

A za to vše chvála Pánu