Podrážděná se už budím.

V naději, že ještě usne, zkouším ukojit batole, ale marnost. Než vynesu nočník, doleze k prostřednímu a zpět mě přivolá řev. Zas batoleti něco udělal. "Co se stalo," ptám se prostředního. Nic. Vysvětluju, že to potřebuju vědět, abych batoleti mohla pomoct ("Co když mu, do háje, něco zlomil?!" jede mi hlavou). Ptám se podruhé, důrazněji, nic. Vytahuju ho z postele a už křičím. Za tyhle střihy se nenávidím, ale čím zarputilejší mlčení, tím větší chuť mám s ním zatřást. Nejen zatřást. Zbít. Odstrčím ho a radši odcházím. Na chodbě nadávám. Potichu a sprostě, slovy, které jsem nepoužívala snad ani ve vrcholné pubertě, a je mi ze sebe špatně. Praštím plnou silou do zdi a jdu se - po hodině vzhůru - alespoň vyčůrat.

Vypadá TAKHLE mateřská láska, Bože? Že je nezabiju?

Nejstarší vždycky všechno dovedl přiznat, už jako mimino. Ale poprat se, posmívat a provokovat dovede i on. Rozjímám nad tím, proč se musí dohádat či servat během pár vteřin, kvůli totální kravině. To jsou chvíle, kdy je fakt nesnáším.

A tobě se to děje pořád, Bože. Když ubližujeme sobě, druhým, stvoření. Co je v tobě za sílu, že to sneseš? Že nás nesmeteš z povrchu zemského? Děj mi taky kousek. Vždyť tobě ta láska a trpělivost neubydou...

 

Nemám chuť se k nim vracet, ale nemůžu je nechat dlouho samotné.

První a poslední si hrají, takže můžu za prostředním. "Tohle se nám moc nepovedlo, pojďme to zkusit ještě jednou." Lehám si k němu do postele, přeju mu dobré ráno. Tulíme se, povídáme. Ptám se, jestli ho batole praštilo, a co mu udělal on. Povídá, ukazuje mi na svém prstu, kam batole kousnul. Komentář si nechávám pro sebe, beztak ví, že to nemá dělat. A batole už o ničem neví, takže odpadají přirozené důsledky. Je čas vstávat.

Jak tenhle den přežijeme? Postupně. Nejdřív snídat.

Mami tohle, mami tamto. Mami támhleto. Mamíííí... Jekot, překřikování. Žebrání o pohádky, nespokojenost se snídaní, s pitím... Montessori přístup "synu, udělej si sám" je super v teorii, ale ne pokud snídáte s batoletem, které umí vylézt na stůl. Potřetí vytírám. Neustálé požadavky a všudypřítomný hluk mě ubíjí. I ti dělníci na stavbách mají nárok na ochranné pomůcky a přestávky v práci.

Měla jsem být dělník.

Neměla jsem mít děti.

-

Bože, proč jsi mým dětem dal TAKOVOUHLE matku?! Vždyť jsou to chudáci...

BBB Ilustrace

Dýchej. Napětí je přirozená reakce na nadměrné stimuly. Dnes, poprvé za dobu mateřské, si tedy beru špunty do uší. Je to trochu snesitelnější, ale zato výčitky mají prostor. Jak bych si přála neznat teorie o důležitosti primární vazby; nevědět nic o vlivu rodičů na obraz Boha; nemít ideál přijetí, ke kterému se ani zdaleka nepřibližuju...

Povídala jsem si s kamarádkou a shodly jsme se, že jsme většinou buď HODNĚ naštvané... nebo NESKUTEČNĚ HODNĚ naštvané. Že do těch "vyšších levlů" - laskavosti, trpělivosti, hravosti - prostě už nedolezem. Nevím, co je se mnou špatně, ale dočerpávat každodenními drobnými radostmi a sebepéčí (ke které příležitost díky muži či hlídacím prarodičům mívám) mi nějak nepomáhá. A tak se snažím alespoň přežít.

Ježíši, plně se ti odevzdávám, postarej se o všechno.

Jsou to přece taky tvoje děti.

Autorkou článku je členka ŽMM