Nepovažuji se za charismatika. Ale mám pár pěkných vzpomínek a jednu bych si tu chtěla odložit. Sepsat a odložit, aby mi nezapadla. Už je to dávno, už o tom můžu mluvit. Vzpomněla jsem si na tuto příhodu, když jsem na nástěnce ŽMM četla otázku, co si kdo myslí o charismatickém hnutí. V následné diskusi padlo také něco o tom, zda charismatici něco vyzařují, či ne, a jestli by se nemělo „zářit“ taky při svátostech a tak podobně (velmi zjednodušuji, kdo si to pamatuje přesněji, tak ví, kdo to nečetl, tak stejně neví).

Psal se rok 2005. Ještě jsem nebyla ani rok pokřtěná, o katolické církvi a vůbec náboženských věcech jsem věděla velké nic (byla jsem samozřejmě vzdělána v základních pravdách víry a v základech katechismu, ale takový ten běžný folklór, to mi bylo cizí), ale začala jsem pracovat v Proglasu. Jak jsem se k tomu dostala? Inu, studovala jsem vysokou školu a řekla jsem si, že by to chtělo nějakou brigádu. Úvaha zněla: Než se zajdu zeptat do Mekáče, nejprve to zkusím v Proglasu... Pravda ovšem je, že jsem studovala žurnalistiku, rozhlas mě lákal, a tak jsem si zapsala nepovinný předmět, který vedla Danka Pilchová, toho času moderátorka Proglasu. Přes ni jsem se poptala a vyšlo to.

Nastoupila jsem někdy v září. A hned ten podzim, možná v říjnu či listopadu (takže jsem byla opravdu nováček) jsem byla pozvaná na každoroční duchovní cvičení pro zaměstnance Proglasu. Co na tom, že jsem netušila, co to je takové duchovní cvičení. Já jsem toho netušila… A když jsem takhle jednou přišla do moderátorovny, kolegyňky nadšeně vykřikovaly: „A bude to mít Kodet! To bude super! Jedeš taky, že jo?“ – V zásadě mě těšilo vidět rozesmáté tváře, tak jsem se taky usmívala, i když jsem vůbec netušila, o čem a o kom to mluví… Já jsem znala Kodeta pouze Jiřího a snad ještě Kristiána. A tak jsem si řekla: „No jo. Nějakej Kodet.“

Ale jela jsem. Přednášky to byly pěkné. Na konci každé otec Kodet předložil několik otázek, na které jsme si měli v následující půlhodině odpovědět. Většinou se jednalo o nějaké zamyšlení nad naším životem – různé vlivy, historie, pohnutky a tak různě. Kladl nám na srdce, že máme být opravdu půlhodinu sami v tichu a poctivě si odpovídat. No, co si myslíte, že většina lidí udělala, když opustila přednáškovou místnost? Samozřejmě že začala kecat… Ale já to brala všechno hrozně vážně, tak jsem se zavřela na pokoji, nastavila si půlhodinu, poctivě odpovídala a všechno si sepisovala. 

Na druhý den jsem měla odjíždět. Vysílání se samozřejmě nezastavilo, takže moderátoři se střídali a každý setrval jen tolik, co mohl. Těsně před odjezdem jsem ještě měla jít k přednášejícímu ke zpovědi. Tedy - ke zpovědi. Já ani nevěděla, jestli tam chci jít. Ale byly vypsány půlhodiny k rozhovorům či zpovědi (znovu opakuji, já vůbec nevěděla, jak to na takových akcích chodí, takže nějaký rozpis na dveřích pro mě bylo nóvum, tak jako nakonec všechno…) a i když mi to přišlo zprvu zbytečné (měla jsem dojem, že u zpovědi jsem byla nedávno, tak co bych tam povídala…), tak jsem si řekla, že to zkusím.

Sbalila jsem se tedy na pokoji, odnesla si věci a zbyla mi už jenom jedna prázdná sklenička, která patřila do jídelny. S ní v ruce (s úmyslem, že ji potom do té jídelny zanesu) jsem zaklepala na dveře otce Kodeta. Vešla jsem dál, asi si to umíte představit… 

Na začátku jsem mu řekla, že vlastně ani nevím, co chci, že mám na papíře sepsané svoje odpovědi na ty jeho otázky a že mu to teda přečtu, co mi z toho vyplynulo. Vzešly z toho asi i nějaké ty hříchy, neb mi dal rozhřešení, a pak dodal: „A víte co, já se nad vámi ještě pomodlím. Za ty věci, co jste mi říkala. Jen klidně zůstaňte sedět.“ 

A tu si nade mě stoupnul, položil mi ruce na hlavu a začal se modlit. Co říkal, to nevím. Bylo to tedy normálně česky, ale přesný obsah slov si nepamatuji. Co si pamatuji, je to teplo, které se mi rozlilo po těle. To bylo úplně neskutečný. Já tam seděla, netušila, co se děje. Jen jsem jasně vnímala, jako když máte sprchu a teplá voda se vám svrchu rozlévá po celém těle, tak přesně takhle jsem vnímala vnitřní proud tepla, který šel z těch jeho rukou a doslova se mi rozléval po těle. 

Trvalo to po celou dobu, co mluvil, a jak jsem tam seděla, tak mě to zkrátka „prolilo“ od shora až dolů. Načež on skončil, rozloučil se se mnou a šel si dělat něco ke stolku pod oknem… Evidentně vůbec netušil, co se se mnou stalo. Pokud tušil, tak to na sobě nedal znát. Ale řekla bych spíš, že netušil. Já se pomalu zvedla, vzala jsem tu skleničku, poděkovala jsem a jak v Jiříkově vidění jsem vyšla ven z místnosti.

Zamířila jsem do jídelny, ještě trochu mimo sebe. Ledabyle učesaná, s nemytou hlavou, dva dny jsem neviděla zrcadlo, starý svetr na sobě… A tu jde proti mě kolega Igor Dostálek (tehdy mladý, pohledný, která by ho nechtěla…) a říká: „Ty seš dneska nějaká hezká…“ Jak jsem pořád ještě netušila, co se děje, tak ze mě vypadlo jen nechápavé: „Cože?“ a asi jsem u toho vypadala opravdu zmateně, protože on se hned začal omlouvat: „Ne, ne… to není žádná sexistická narážka. Já jen, že ti to dneska nějak sluší.“ Načež jsem ze sebe vykoktala jenom: „Já jdu od otce Kodeta…“ A on na to: „Tak to už je mi jasný. To už je mi jasný!“ No, mně nebylo jasný vůbec nic.

Wallpapers

Ještě ten večer, když jsem ležela v posteli, jsem to všechno rozdýchávala. Už mi taky začalo nabíhat takový to „Ten otec Kodet, ten je teda ale fakt úžasnej!“ Ale pak jsem si řekla: „No počkat. Jestli se něco stalo, tak se to nestalo kvůli němu… ale kvůli mně!“ (Ne jako že bych byla úžasná… Ale že já jsem byla ten důvod. Ne on.) 

A tak jsem to vstřebávala a možná, že je to jeden z těch okamžiků, které vstřebávám dodnes. Čas od času o tom rozjímám. Co to bylo? Nevím. Co z toho vyplývá? To taky nevím. Na jednu stranu je to jedna z těch věcí, ke které se můžu vracet, když se ta moje loďka na rozbouřených vodách houpá nějak moc vysoko. Na druhou stranu je to nejspíš i závazek (a to si nepřipouštím moc ráda…) Ale o svých nedostatcích se tady raději rozepisovat nebudu…

Pán Bůh je dobrý. A je živý. A myslím si, že nám chce dát víc darů, než si vůbec umíme představit. Jen se nebát a nezavírat se před Jeho milostí. To si musím často opakovat. A ne vždycky tomu dostojím. Ale to je fuk. Moje slabosti nejsou zas až tak důležité. Nejdůležitější je Jeho milost.

Nakonec jediná věc, která by snad z takových okamžiků vyplynout mohla, je chvalozpěv. A o chvále to nakonec všechno je…

 

(Pozn. k videu: Má to 11 minut. Ale zkuste si na to udělat čas, dát si sluchátka na uši nebo si to pustit do dobrých repráků, zavřít oči a jenom se nechat unášet. Je to trochu jako mantra (ale křesťanská!). Chce to uvolnit se, odevzdat (Bohu!), vypnout mozek a jen se nechat houpat jak na vlnách. Za mě lepší než wellness centrum :)