aneb starší paní vzpomíná

Když jsem se seznámila se svým manželem, bylo mi 16. Hráli jsme spolu v jedné kapele, on měl dlouhé vlasy, když hrál na foukací harmoniku, zavíral u toho oči a byl krásný. Bylo mu o 5 let víc než mně, měl před vojnou. Znala jsem holky, se kterými chodil. Strašně se mi líbil ale myslela si, že je marné po něm toužit....

Nebylo, i já jsem se mu líbila a začali jsme spolu chodit. Brzy odešel na vojnu. Aby nebylo dost smutku, povolali ho až do Trenčína, takže mě naši za ním nepustili ani na přísahu. Celé dva roky jsme na sebe čekali, psali si dopisy plné lásky a těšení na domeček, který postavíme a vymýšleli jména, která dáme svým dětem.

Jediné mě moc trápilo. Do kostela moc nechodil a mé pokusy mluvit spolu o víře trochu "zahrával do autu". Modlila jsem se za to. V té době se začalo pár lidí u nás ve farnosti scházet ke společné modlitbě. Pozvali mě mezi sebe. Psala jsem o tom nadšeně Pepovi-jak je to krásné se takto scházet. Myslím, že asi moc nechápal, ale byl trpělivý a psal, že je fajn, že nejsem sama. Jednou jel z opušťáku zpět na vojnu a tím autobusem tehdy jel do Prahy také kamarád Honza, který to naše společenství vedl. První dopis, který jsem po tom opušťáku dostala začínal úplně jinak, než jsem byla zvyklá-ne lásko moje, stýská se mi... Bylo tam - v autobusu si ke mně sedl jeden perfektní kluk a celou cestu jsme spolu mluvili o Bohu... taky bych chtěl mít tak krásnou víru jako on.

Po návratu z vojny jsme do toho společenství chodili spolu. Odmaturovala jsem a byla svatba-kamarád Honza a jeho žena Věra byli našimi svatebními svědky...

Do míst, kde jsme spolu randili teď chodíváme na procházku s vnoučaty. Ti malí stávají frontu a čekají, až jim děda udělá píšťalku z proutku. Každý u své píšťalky řekne "otloukej se píšťaličko..." pak závodí, komu bude dýl pískat.

Některé obyčejně nejobyčejnější věci jsou vlastně zázrak....