Evangelium ze 7. kapitoly evangelia sv. Lukáše hovoří o tom, co Ježíš řekl k zástupům o Janu Křtitelovi poté, co od něj odešli Janovi učedníci.

Jan totiž, když slyšel o Ježíšově jednání, poslal dva své učedníky, aby se jej zeptali: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“

Mrazí z toho. Jan sám je, jak lidé tuší a jak Ježíš stvrzuje, prorok. Ohlašuje, že přichází Mesiáš. A přece neví, zda je Mesiášem právě ten člověk Ježíš, kterého má na dosah. Nepoznává ho. Musí se o tom ujistit, musí si nechat zjevit, jak se věci mají.

Ježíš odpovídá jen náznakem. Vzkazuje Janovi, aby porovnal předpovědi proroka Izaiáše (29,18–19; 35,5–6) o tom, co bude charakterizovat Mesiášovo působení, s tím, co se děje. Jan má uvažovat a na tomto základě pak učinit úkon víry. Není mu dáno větší poznání ani privilegovanější cesta než jiným.

A přece říká Ježíš o Janovi, že je i více nežli prorok. Ne sám ze sebe, ale proto, že to, co ho Boží Duch nutí zvěstovat a čemu sám nerozumí, totiž příchod Mesiáše, se stalo skutkem. Až ve světle Ježíšovy přítomnosti se náhle ukazuje, že se na Janovi opravdu naplnila slova proroka Micheáše (3,1): „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu.“

Jan to o sobě bezpečně neví. Stejně jako mu zůstávalo skryto, zda je Ježíš Mesiášem, zůstávalo mu skryto i to, zda on sám je doopravdy ten slíbený posel, který připravuje cestu Pánu. A přece tuto cestu připravoval, byť jenom ve víře a tušení. Proto „mezi narozenými ze ženy není nikdo větší než Jan“.

Když pak Ježíš dodává: „Ale i ten nejmenší v Božím království je větší než on“, neumenšuje Jana, nýbrž konstatuje, že ještě větší milosti se dostalo tomu, kdo ví a vyznává, že Ježíš je Mesiáš a že on sám je učedníkem Syna Božího.

Nenáleží mu sice tak významná a viditelná role v dějinách spásy, jaká připadla Janovi, ale může o sobě říci to, co sv. Pavel: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“ (Gal 2,20).

Myslím, že když toto všechno uvážíme, máme velký důvod k vděčnosti a jsme maximálně motivováni k tomu, abychom nejednali jako farizeové a znalci Zákona, kteří – jak stojí v dnešním evangeliu – „pohrdli úmyslem, který Bůh s nimi měl“.

Radujme se tedy z Hospodina, buďme vděční za to, že v nás žije Kristus a že jsme ti, které si zamiloval, a snažme se i dnes žít s pomocí jeho Ducha tak, aby z nás měl Bůh Otec radost a jeho království užitek.

autor: prof. PhLic. Vojtěch Novotný, Th.D.