Na každém rohu slýchám: "Ještě nejsem připravená. Ještě se necítím na to, mít děti." A roky plynou a po letech vidím třicátnice, jak stále nejsou připraveny. Dovolím si tvrdit, že na to žena není nikdy připravená. Jde tu jen o rozhodnutí. Rozhodnout se buď dítě přijmout nebo nepřijmout.
Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli jsem nebo nejsem připravená. Tak nějak přirozeně si můj mozek myslel, že dřív nebo později po svatbě děti prostě přijdou, dá-li Hospodin. Jedno jsem, ale věděla jistě. Čím déle to rozhodnutí budeme odkládat, tím více se nám do toho nebude chtít. (No jen si matky vzpomeňte na život bezdětný. Bylo nám dobře. Nemám pravdu?)
A pak se najednou rozhodnete. A požehná-li tomuto rozhodnutí Bůh, "žena počne a porodí syna", a už nikdy nic nebude jako dřív. Už nic nelze vrátit.
Manželům nebo spíše rodičům se najednou obrátí svět vzhůru nohama. A zažívají krásné, ale i krušné chvíle.
Jsem ale špatná matka, když tajně v koutku duše myslím na život před dětmi? Na to, jak to bylo jednodušší? Na to, kde bychom dnes byli, kdyby se toto dítě nenarodilo?
Nikdy bych ale ani chvíli nepomyslela na to, že jsme se rozhodli špatně. Dítě, které nám Hospodin dal, je to nejúžasnější, co nás potkalo. I když často nad euforií lásky vítězí smutek nad tím, jak jako matka selhávám.
Ale jsem špatná matka, když nezářím štěstím na dálku s popěvkem "Miluji děti, jsem nejšťastnější matka a mateřství mě naplňuje"?
Cítím se mizerně, když slyším ze všech stran, jak by křesťanská rodina měla být příkladem hlavně tím, že je otevřená k přijímání velkého počtu dětí. Jakoby tlak na křesťanské mladé rodiny, abychom "hlavně měli hodně dětí".
Je povinnost křesťanské rodiny být otevření pro velkou početnou rodinu? Jsem špatný křesťan, když mi vlastní početná rodina nahání hrůzu? Jsem špatná matka, když myslím taky trochu na sebe a chci se zase dobře cítit, líbit se manželovi, a ne se neustále nechat vysávat kojícími dětmi?
Okolí je často velmi zvědavé na to, kdy tedy našemu jedináčkovi "konečně" pořídíme sourozence. Nechci, aby mé dítě bylo jedináček. Bude krásné, až budou dva nebo tři nebo... Možná jsem jen sobec. Upírat ročnímu či dvouročnímu dítěti sourozence.
Ale je to sobectví, když teď prostě na další nemám sílu? Když se chci zase cítit jako žena, a ne jako stále ždímaný kus hadru? Je sobectví, když chci zase hezké manželství, ne jenom mateřství? Je to sobecké, když chci vůbec něco sama pro sebe?
Jsem tedy špatná matka? Měla jsem počkat, až budu připravená na děti, ne na dítě?
Na co mám jako matka vůbec právo? A mám vůbec nějaké?
pozn. editora: Autorka si nepřeje být jmenována. Článek byl redakčne editován.
@mia-maru díky, uhodila jsi hřebík na hlavičku :). Přesně něco takového jsem chtěla výš napsat, ale neuměla jsem to vystihnout tak přesně, tak jsem se na to vykvákla :).
@Merinka Jo, to je vyborne vyjadrene. Malokedy sa mi stava, ze by som sa rozpravala s nejakou matkou, ktora by rezignovane drzkovala, ze nieco nejde, ale vylozene s tym nic nerobila.
Ved to je aj (hlavna? dolezita? neviem, opravte ma niekto :-)) psychoterapeuticka metoda, ze terapeut cloveka necha vykecat sa a potom ho jemnymi otazkami dovedie k tomu, ze to ten clovek vyriesi vlastne sam, nie? Aspon tak som to zazila. A ked ma nieco vylozene tazi, casto staci sa z toho proste vykecat - desat minut hrniem na manzela, aka som z niecoho zufala/vystrasena/nespokojna, a dve minuty na to uz sa citim ovela pozitivnejsie :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.