Název jsem zvolila podle jedné známé knihy o výchově, ačkoli se můj článek na první pohled výchovy netýká.

Poslední týdny se dost trápím. Kvůli jednomu pražskému mailu vyplynuly na povrch staré bolesti, stará "Ne", která byla vůči mě vyslovena.
Se slovem "Ne" mám dlouhodobě problém. Neumím (neuměla jsem, mateřství mě v tom hodně posunulo) ho vůči druhým používat. A to buď kvůli podivnému pochopení přikázání lásky, nebo kvůli obavě ze ztráty sympatií, lásky. A tak jdu mnohdy až k sebeničení (to "z" tam naštěstí chybí schválně) abych druhého neodmítla, což není ani dobré, ani křesťanské (respektive sebe zmaření musí být provedeno jen a pouze z lásky ke Kristu, ne z podivně sobeckých důvodů, aspoň takhle to za ta léta chápu)...
 
Z "Ne" od druhých většinou problém nemám, protože jsem dost "chápavá". A už od dob chození jsme s manželem zavedli, že pokud se nedokážeme na něčem dohodnout či najít kompromis, "vítězí" ten, kdo nechce. Aby existovala ochrana proti tomu být do něčeho tlačen proti svému přesvědčení.
 
Jsou ale "Ne", která bolí tak nějak víc. Jako bych se cítila odmítnutá celá, v celé své osobnosti, v tom, kým jsem. A trápím se tím, ačkoli rozumem vím, že to není "Ne" zaměřené proti mně, ale je to nějaké vnitřní nastavení, ochrana atd. dotyčného člověka. A někdy dokonce vím, že kdyby se se mnou o tom radil jako s nezávislou osobou, taky bych mu doporučila to "Ne" říct.
 
 
A tak nechápu úplně přesně, kde se ve mně ta sobeckost bere, proč mi to tak vadí. Proč mě dráždí, když si někdo dovolí říct "Ne". Jako bych já nemohla a tak žárlím či závidím?
 
A v tom vidím výchovnou otázku, která mi vrtá hlavou mnohem víc, než jak dítě odnaučit tahat za vlasy... Je to otázka, jak vést dítě k tomu, že může říct "Ne" a nedostane za to trest. Že může a dokonce má respektovat svoje možnosti, síly, rozpoložení. Že je nutné "Ne" od druhých přijímat, ale zároveň je možné - a leckdy dokonce nutné - ho i vyslovit.