Už několik měsíců mám nového šéfa. Můj život se tím změnil o 180 stupňů. A protože taková změna se stane jednou za dlouhý čas, rozhodla jsem se něco o něm napsat. 


Můj šéf je docela malý, ale křičet umí pořádně. Často kroutím hlavou nad tím, jak je nesamostatný. I kdybych jej od rána do večera na rukou nosila, vždy si najde něco, kvůli čemu zakřičí. Zpočátku se jevil jako málomluvný tvor. Časem se naučil vyjadřovat se v jednoduchých pokynech, kterým stále občas nerozumím. Jeho vkus doposud nechápu. Uvažte, kolik lidí si dá rádo černou kávu - tedy kávu bez mléka. Nikoliv můj šéf - pořád pije mléko bez kávy. A přitom se chová, jako by kofein bylo to, co mu koluje v žilách místo krve. Když už je řeč o krvi, jsem si jistá, že modrou krev nemá. Je “jen” naspeedovaný a jsem to já, koho nejvíce vycucává. A to doslova. Jeho nároky mě neustále dostávají. Pracovní doba nezná konce ani začátku, zkrátka je nepřetržitá. Navíc šéf vyžaduje péči o soukromí a nezřídka se stává, že na mně úplně visí. 

Možná už tušíte, o kom je řeč. Ano, před pár měsíci jsem se stala mámou. Mým novým šéfem je náš úžasný syn. Od chvíle, kdy se narodil, přesněji řečeno už nějakou dobu před svým velkolepým příchodem na svět se snažil řídit můj život. Okamžikem porodu se jednoznačně stal tím, kdo určuje mé pracovní tempo. Některé dny (a jej jich většina) připomínají pořádnou jízdu. Asi jako na kolotoči. Rytmus udávají činnosti jako je krmení, přebalování, praní a vaření. Tyto aktivity se střídají stále dokola a s neochvějnou jistotou se vždy po čase ohlásí změna. V čemkoli, ať už je to potřeba rozhlížet se z kočárku nebo větší velikost oblečení. Čas od času mě šéfík překvapí novou dovedností či dokonce slovem. Nakonec je změna to jediné, na co se u šéfa můžu spolehnout.