"Od začátku do konce nám životní rituály utváří každou hodinu, den, rok. Podle rituálů žijeme všichni: rituály jsou obrazce smysluplných činů, které neustále opakujeme."

Těmito slovy začíná kniha Roberta Fulghuma Od začátku do konce (Argo, 1995). Na poličce mi ležela tak dlouho, že jsem ji málem vrátila do knihovny neotevřenou. Pak ale přišel Kecčin článek Jsem závislá....., a já se rozhodla, že knihu přece jen přečtu - v těch krátkých chvilkách klidu, které se mi během dne naskytnou.

Fulghum sice píše o rituálech, ale žádné čarodějnictví nečekejte. Ve svých zamyšleních, které zahrnují nejen filosofování, ale také spoustu kratších či delších příběhů ze života autora či jeho okolí, se dotýká každodennosti, základních předpokladů, vzpomínek, shledání, svatby, narození, smrti a uzdravení.

Ze všech esejí se mi do paměti vryly dvě. O nich vám teď napíšu:

Jedna esej popisuje, jak se Fulghum účastnil "koláčkového odpoledne", které děti slavily ve školce každý pátek. Jedny děti donesly koláčky, jiné prostřely stolek, vzájemně se střídaly v obsluhování, nalévání mléka, dělení koláčků, zdvořilostech, úklidu. Tento každotýdenní rituál autor používá jako paralelu s bohoslužbou, kde je také prostor pro společenství, laskavost, dělení a vzájemnou péči.

Druhý příběh je zdánlivě o účesech. Jednomu chlapci česala maminka pěšinku (protože jeho vlasy prý jinak vypadaly jako ulízané telátkem) a on v tom dlouho pokračoval. Když dospěl, vzepřel se ale matčinu mínění a s pěšinkou přestal. Vlasy ulízané telátkem - to byl jeho krok nezávislosti. Pán ale zestárl a přišla doba, kdy volbu účesu už neovlivňovalo ani přání matky, ani touha se vůči ní vymezit. Tehdy se stal skutečně svobodným.
V téhle účesové eseji čteme o cestě jednoho muže ke svobodě. Může to být ale cesta každého z nás. Snad jen ty projevy revolty se budou lišit.

Veselých příhod s nečekaným zamyšlením je v knize hodně. Třeba ta o netradiční svatbě, o nejmenším psovi jménem Sněhová koule, který byl vlastně morče, nebo o ženě, která naplánovala vlastní pohřeb (ač pohřby vlastně nesnášela a před smrtí ji nejvíc trápilo, že se tomu svému nevyhne).

Tak vzhůru do čtení. Možná se čtení stane i vaším ranním rituálem.

www.pixabay.com CC0 (autor ulleo)

PS: Vzpomínkový rituál může často začínat slovy: "Nikdy nezapomenu, jak jsem poprvé..." Dá se tak vzpomínat na první pusu, první tajnnou cigaretu, první let letadlem, první hodinu v autoškole, první svaté přijímání. Mnohé z těch činností jsou neviditelné přechodové rituály, které pro nás mohou mít velký význam.

V následujících článcích si můžete přečíst o tom, jak se naše členky nechaly inspirovat tématem měsíce dubna Nikdy nezapomenu, jak jsem poprvé...

Nikdy nezapomenu, jak jsem šla poprvé sama do školy (Zuzankie)

Krásná vzpomínka (Anilvap06)

Nezapomínat a uchovat (lalup)

Moje první duchovní obnova (Atisa)

Nikdy nezapomenu